Článek
2009: sestup v Leirii. 2010: postup v Budapešti. 2011: sestup ve Stockholmu. 2013: postup v Dublinu. 2014: sestup v Braunschweigu. 2015: postup v Heraklionu.
Výtah, který tým vždy vyveze mezi smetánku, ale po krátké atletické party s nejlepšími ho opět vrátí o patro níž, připomíná působení českého družstva v mistrovství Evropy družstev. Jednu jistotu výběr šéftrenéra Tomáše Dvořáka má, mezi elitou teď poprvé setrvá déle než rok, což je zapříčiněno tím, že v olympijském roce se soutěž nekoná.
Má česká atletika na to, aby se mezi elitní dvanáctkou držela dlouhodobě? „Vloni jsme si to taky malovali a najednou vypadli Pavel Maslák, Zuzka Hejnová a scházeli,“ připomíná Dvořák smolný sestup.
Jako na houpačce
„Asi tam patříme, ale pak by bylo záhodno se aspoň jednou udržet. Je to jako na houpačce,“ přitákává kladivář Lukáš Melich, jeden z deseti českých vítězů v Heraklionu.
„V superlize si můžete dovolit jen pár bodových výpadků, jinak musí být vše na super úrovni,“ hlásí Dvořák. Rozdíl mezi oběma nejvyššími soutěžemi je mnohdy výrazný. „Tady jsem jednooký mezi slepými králem a to není nic proti soupeřům,“ uznal Melich. „Je to o komplexnosti atletiky v té které zemi. U nás se dělá v plné šíři, některé týmy, mi kolikrát přijde, že ani netuší, že některá disciplína existuje,“ postřehl v Heraklionu Dvořák.
S týmy Ruska, Německa či Francie se česká atletika určitě svou základnou rovnat nemůže. „V superlize také nejsou všechny týmy v super kondici, ale mají zástupy dalších. U nás je to mnohdy o jednotlivcích. V pár disciplínách jsme se rozhodovali, jestli tenhle nebo tenhle, ale není to úplně na té špičkové úrovni,“ dodává šéftrenér.
