Článek
Po pěti letech si Vadlejch letos konečně posunul osobní rekord. Hned opakovaně, naposledy v Karlstadu na 86,21 m. Ale to pro svěřence Jana Železného není tím hlavním pozitivním zjištěním. „Lidi mi říkají, že po pěti letech zase házím daleko, ale tehdy to tak nebylo,“ uvádí na pravou míru.
Házel, jak mu ruce a nohy narostly
„Dříve to byly závody, kdy jsem sice hodil za čtyřiaosmdesát, ale druhý nejlepší výkon série byl 71 metrů. Házel jsem, jak mi ruce a nohy narostly. Jeden pokus jsem chytnul, ale pak jsem vůbec nevěděl, jak se k tomu vrátit,“ vzpomíná na první úspěchy ve skupině Rudolfa Černého.
Pak Vadlejch následoval kroky světové rekordmanky Barbory Špotákové a přesunul se pod křídla Jana Železného. Jenže v rozletu ho brzdily dvě části těla: kotník a hlava…
„Nechci říct, že to zranění mohlo za všechno, ale bolel mě kotník levé odhodové nohy, což je alfa a omega oštěpu. Celá technika se mi rozbořila,“ popisuje své trápení. Ruku v ruce s tím přicházely obavy z výsledku. „Všichni měli očekávání, já měl očekávání, myslel na ostatní. A to byl začátek konce.“
Už nemyslí na soupeře
Vše se začalo lámat k lepšímu vloni. „Jsem stoprocentně zdravý a otočilo se to i v hlavě,“ hlásí. „Uvědomil jsem si, že člověk nebojuje se soupeři, ale sám se sebou a vlastním limitem,“ popisuje změnu myšlení, která ho dovedla k tomu, že letos ze třinácti závodů jen dvakrát hodil méně než 81 metrů a bodovat dokázal i v Diamantové lize.
A tak s optimismem vyhlíží i Peking. „Lidi mi říkali: Ty hodíš jenom v Domažlicích nebo Kolíně, kde jsou tři lidi. A letos většinou platilo, že čím větší závod, tím dál jsem hodil,“ pochvaluje si.
