Byla ráda, že může chodit. Zlatá Hejnová obstála v další těžké zkoušce

Rok 2012 předcházející světovému šampionátu v Moskvě byl velkým testem psychiky Hejnové. S rolí favoritky si nevěděla rady, nedokázala ji proměňovat v medailový zisk. Největší zklamání přišlo na evropském šampionátu v Helsinkách, kdy její tehdejší tréninková kolegyně Denisa Rosolová po pár měsících překážkářského tréninku křepčila se stříbrem a na Hejnovou místo na pódiu nezbylo.

Když o dva měsíce později dokázala v Londýně uzmout olympijský bronz, začala se rodit hlava šampiónky, která ji o rok později v Moskvě posunula ke zlatu. „Tehdy jsem měsíc po Helsinkách zapracovala na psychice a na olympiádě byla zase dobrá. Ale co se táhlo před Pekingem, bylo mnohem horší," srovnává dvojnásobná mistryně světa.

Kritické období začalo vloni v lednu. Při tréninku nevydržela nápor zánártní kůstka, následovala operace a nezůstalo jen u vynechání halové sezóny. Přidal se problém s patou. „Noha mě strašně bolela. Byla jsem ráda, že můžu chodit, každou chvíli jsem si ji protahovala," vzpomíná. Pokus o letní sezónu skončil po dvou startech.

Podzim přinesl konečně dobré zprávy, Hejnová začala naplno trénovat. Jenže výkony ze sezóny 2013, jejíž byla nepřemožitelnou vládkyní, se zdály bát strašně daleko. „Šlo to pomalu. Ten rok pauzy byl hrozně znát. A návrat do závodního tempa byl ještě horší," vzpomíná Hejnová.

Však ještě na jaře se dlouho marně snažila stlačit svůj čas aspoň pod 55 sekund. „Ani na tréninku jsem neběhala tak, jak jsem byla zvyklá. Pořád jsem nevěřila, že tu můžu vyhrát," tvrdila v Pekingu.

Až tady se definitivně ujistila, že cesta ordinovaná koučem Daliborem Kupkou byla tou správnou. „Trénink byl zřejmě tak postavený. Začít pozvolně od začátku a mít nejlepší formu tady. Není důvod šílet na prvních diamantových ligách," věděla zlatá Hejnová.