Hlavní obsah

Vyčerpaná Drahotová si závod nepamatovala. Tělo se mnou nespolupracovalo, litovala

Michal Osoba (Peking)Sport.cz

Zkusila taktiku všechno, nebo nic. Chytla se od úvodních metrů domácích Číňanek a zkusila se jich zuby nehty udržet. Jenže dvacetiletá Anežka Drahotová v pekingském horku postupně vadla a propadla se na osmou příčku. Na dvacetikilometrovém závodě se talentovaná atletka vydala ze všech sil, za cílem navíc viditelně kulhala.

Foto: David Gray, Reuters

Anežka Drahotová na trati chodecké dvacítky při MS v Pekingu, za ní domácí Chung Liou (uprostřed) a Siou-č' Lu.

Článek
Fotogalerie

Jak je vám po těle pár minut po závodě?

Jsem fakt unavená a bolí mě noha. Cítím sval a nemůžu se přes to přenést. Není to asi nic vážného, akorát mě to po té dlouhé trati bolí.

Který sval?

Přední stehenní. Bolel mě už dřív, ale každého asi něco bolí… Cítila jsem to před závodem, v trénincích, i když jsme všechno tak nějak odtrénovali. V závodě to díky doktorům a fyzioterapeutům bylo mnohem lepší, ale ne stoprocentní.

Kdy jste v průběhu závodu zjistila, že držet tempo Číňanek nepůjde?

Myslím, že z mé strany to taktická chyba nebyla. Ony nešly nějak přepálené tempo. Nebo aspoň si to myslím já.

Trenér byl jiného názoru?

Na stadiónu jsem ho neslyšela, na trati pak už jo. Nebyl to ode mě takový lehký krok, na který jsem zvyklá.

U trati kouč Piták říkal, že v úvodu nasazené tempo je možná sebevražda.

My očekávali, že dvě Číňanky půjdou naschvál rychle, aby mě nebo Ukrajinku utavily. Ale byly tam obě nejlepší. Možná, že to chyba je, ale takhle zpětně těžko říct.

Byl to tedy z vaší strany závod hop, nebo trop?

Asi tak… Ale já měla pocit, že to tak není. Kdybych se cítila standardně, jak jsem zvyklá, byla bych ve skupině a medaile vůbec nebyla nereálná. Ale já do toho chtěla dát všechno. Nejsem úplně extrémně spokojená, ale zklamání to pro mě taky není.

Takže jste neměla svůj den?

Byla jsem dobře naladěná. Musím poděkovat trenérovi Ivoši Pitákovi, který se mnou v Japonsku zvládl čtrnáct dnů, a paní (psycholožce) Sládečkové, která se mnou byla skoro denně na skypu. Nebylo pro mě lehké si zvyknout, že mě něco bolí a že je v uvozovkách nějaké očekávání. Všichni udělali, co mohli, ale bohužel na závod nebudu vzpomínat asi úplně s radostí.

Co vám paní Sládečková radila?

Byla toho názoru, že jsem pro úspěch udělala maximum a když to tak člověk udělá a jde si tvrdě za svým, tak už potom nemůže zklamat. Paní doktorka mi radila, ať do závodu jdu bojovat, že to bolet bude, ale že je to odměna za celý rok dřiny.

Brzy jste dostala jeden terčík od rozhodčích, poznamenal vás nějak?

Zaznamenala jsem ho a brala v potaz, ale nějak mě to neovlivnilo. Nevím, čím to je, ale já si celý závod nepamatuju.

Měla jste v závěru přehled, na kolikáté příčce se pohybujete? Situace se měnila s diskvalifikací Italek…

Trenér na mě něco křičel, já se snažila bojovat o každé místo, ale připadalo mi, že se jen propadám. Neznala jsem umístění, nebyl to ani takový drajv, jaký mám v konci. Síly mi chyběly, ale ani ne tak fyzické, dechově jsem mohla, ale prostě tělo se mnou dneska nějak nespolupracovalo.

Reklama