Článek
Oštěpařka Barbora Špotáková se kvůli zlomené noze dočasně neobejde bez berlí.
Zánártní kůstku v pravé noze jste si zlomila při tenise během tréninkového kempu, následně jste však na soustředění zůstala a pokračovala v přípravě. Jak tedy váš program vypadal?
Zjistila jsem, že i při mém zranění existuje šest různých tréninkových jednotek, což vlastně při dvoufázové přípravě zaplní tři dny. Jen musím mnohem více myslet na regeneraci horní poloviny těla, která je přetížená. Tím spíše, že mohu chodit jen o berlích, což je poměrně zápřah. Potřebuji více uvolňovat krční svaly, ramena.
Ve čtvrtek jste v Praze absolvovala kontrolní vyšetření. Co vám ukázalo?
V úvahu přicházelo i řešení pomocí operace, ale nejde o komplikovanou zlomeninu. Může se zhojit sama. Proto jsme se už na Lanzarote rozhodli pro konzervativní léčbu. Jsem si jistá, že šlo o správnou volbu.
Máte představu, kdy se budete moci vrátit do plného tréninku?
Každé tělo se hojí trošku jinak. Rozpětí je od čtyř do osmi týdnů. Chci být optimista a věřím v nejkratší variantu. Samozřejmě řeším možnosti různých terapií na Dukle, dojde i na nějaké babské recepty a péči mých blízkých. Rozhodně odjedu na soustředění do Maďarska podle plánu, a pak se první květnový den určí program sezóny. Zatím jsem plány nijak neměnila.
Jak velkou komplikaci zranění představuje směrem k olympijským hrám?
Určitě nepůjde o nudnou sezónu. Ale říkám si, že kdybych byla zdravá, mlátila bych to toho jako blázen, jak jsem nabuzená na sezónu. Takhle házím z takového polostoje, což může vést k vylepšení techniky, na níž se více soustředím. Olympiáda je až v srpnu, tudíž mi zůstane víc energie. Snažím se prostě hledat pozitiva.
Jste z faktu, že příprava je omezená, nervózní s ohledem na blížící se obhajobu dvou olympijských triumfů?
Pořád věřím, že všechno dobře dopadne a tělo se dá rychle dohromady. Zlomenin jsem měla za život asi deset, byla jsem neposedné dítě a na sádrovně v Jablonci mě dobře znají. Většinou se mi zlomeniny hojily dobře. Určitě máme jiné adepty olympijských medailí, kteří budou pod větším tlakem než já. Ale rozhodně si nedělám alibi. Nejde o jednoduchou situaci. Musím se připravit na to, že i když noha dobře sroste, tak při závodech bude bolet. Na pětadevadesát procent. Ale kolikrát, když mě něco bolelo, tak jsem to nervala silou a efekt byl lepší.
Podle původního plánu jste měla sezónu odstartovat druhý květnový víkend při Diamantové lize v Dauhá. Je to reálné?
Když léčba půjde ideálně, tak nevidím problém. Navíc nemusím házet hned z plného rozběhu. Už jsem to tak po jiných zraněních měla. Největší překážkou je trpělivost a nedočkavost.
Existuje minimální počet závodů, který pro vlastní dobrý pocit potřebujete před olympiádou absolvovat?
Spíše záleží na konkrétním pocitu ze závodů. Myslím ale, že horší než minulý rok po Zlaté tretře to nebude. Tehdy jsem se ještě týden před mítinkem cítila dobře, ale pak... Tehdy byl začátek sezóny celkově hrozný.
Vypadáte velmi klidně, jakoby se nic nestalo. Vážně vás zranění ani trochu nestresuje?
Stává se to mnoha lidem. Nejen sportovcům. Nejde o nic, z čeho bych chtěla dělat nějakou mediální bublinu a babrat se v tom. Nejhorší je, že nejsem mobilní. Měsíc nemohu řídit auto, tudíž péče o syna je omezená. Člověk se cítí špatně, když najednou nemůže za klukem běhat a jen se belhá o berlích. Vlastně nemohu nic vyřídit sama.
Cestování za přípravou máte vyřešené?
Většinou mě bude vozit přítel Lukáš. Nebo pro mě přijede trenér. Rovněž mohu házet v Kladně, kam to mám z domu kousek. Ale na pražskou Julisku je to pětadvacet minut, což není nijak tragické. A mohu tam trénink spojit s rehabilitací.
Jak reagoval syn Janek na skutečnost, že kolem něj máma skáče o berlích?
Nohu mi pofoukal a říká, abych se nebála, že se to zahojí. Ale jinak to moc neřešil. On už má jednu zkušenost také, protože měl zlomenou ruku. Shodou okolností jsme mu sundávali sádru minulý rok v prosinci na Lanzarote.
