Vadlejch po dvou triumfech útočí na diamant. Ale můj čas snad teprve přijde, věří

V tu chvíli nebylo čtvrté místo tak vysoko, stačilo hodit za 82 metrů, tak jsem takhle nepřemýšlel. Spíš jsem se necítil špatně v rozhazování a říkal si, že když pohlídám nějaké detaily, bude to v pohodě. Většinou dlouhé pokusy přijdou, když člověk cítí, že je hodil lehce.

Právě. Nebylo to tak, že bych se vyloženě spokojil s tím osobním rekordem. Věděl jsem, že když přidám třeba rychlost, ještě se můžu posunout. I do posledního pokusu, když jsem měl jistotu vítězství, jsem šel s tím, že bych rád ještě něco přidal.

Rozebereme to ještě na tréninku, ale závod viděl a gratuloval mi. Tak snad dobrý. (úsměv)

Jsem rád za oba, padly na zavřených stadiónech, kde to byly čisté hody bez vlivu větru, v maximální konkurenci. Jen olympiáda dopadla, jak dopadla, nezbývá než se poučit.

V Riu jsem měl takový den, který občas přijde, že člověk hodí 82,42 a přijde mu, že to byl dobrý hod, v tu chvíli jeho maximum. A to je začátek konce…

Když předvedu pocitově podobný hod jako v sobotu, může to být hodně zajímavé a od toho se může odvíjet i pořadí. Ale přímo body a celkové výsledky v hlavě mít nebudu.

Myslím, že celá ta oštěpařská parta funguje fakt dobře, přejeme si navzájem a v takovém prostředí se závodí líp. Jako jsem já ve finále v Riu přál Thomasovi, když se v pátém hodu zlepšil, věřím, že i on mi přál, když jsem si vylepšil osobák.

Na sebe se nefixujeme. Spíš věřím, že když budu pokračovat stejnou cestou a budu zdravý, můj čas teprve přijde. Je mi pětadvacet a oštěpaři mívají nejlepší výkony kolem třicítky.