Poprvé si připadala blbě, teď je rekordmankou. Cihličky ocení Špotáková i při svatbě

Kdo by to byl řekl… To už je opravdu něco výjimečného a krásného. Konkurence byla velká, ale věřila jsem, že by to mohlo klapnout a lidé ocení olympiádu, když to byla jediná medaile.

Znamená to, že se povedl další rok, měla jsem i štěstí, někomu zase chybělo, Zuzka Hejnová byla v Riu o kousek čtvrtá. Výtečných atletů je tu mnoho, určitě nebudu nafoukaná, že jsem vyhrál nejvíckrát. Spíš je to důkaz, že můžu vyhrávat i v tomhle věku a další motiv, proč jít dál.

Jediná motivace pro mě je v současnosti olympiáda v Tokiu 2020, ostatní závody se s tím nedají srovnat. Teď jsem byla na zevrubné lékařské prohlídce, protože mě už nějaký pátek trápí levá kyčel a bedra, jak se při odhodu zastavujete na jednu stranu. Ale prý to není tak hrozné na to, že jsem šestnáct let na okruhu… To mě taky trochu povzbudilo.

Přijde mi to stejně zvláštní, jako když se řekne, že mám tři medaile ze tří olympiád. Nebo když někdo začne vyjmenovávat, co všechno jsem vyhrála za medaile, také tomu moc nevěřím. Je to důsledek, že to táhnu tak dlouho, asi se neměním, jsem obklopena stejnými lidmi, teď i návrat k původnímu trenérovi. Zůstávám pořád na svém a nese to ovoce.

To tu byl ještě Roman Šebrle, do té doby absolutní špička, já ho poprvé sesadila… Tehdy jsem si připadala blbě, moc jsem si to neužila.

To si také vybavuju. Tehdy to domluvil manažer Libor Varhaník, často na to vzpomínáme s Mafunou, manažerem Tří sester. Teď už jezdíme spolu na dovolené s dětmi. Tehdy to byly jiné doby. Fanánek ještě hodně pil, teď už moc nepije. (úsměv)

Byla jsem si vědoma, že to může být dost pravděpodobně naposledy. Proto jsme si to užila, možná se i víc připravila, co se týče stylingu, přitom spíš shodou náhod. Potkala jsem jednu paní z Kladenska, která mě nalíčila, našly jsme spolu šaty. Konečně jsem se nemusela trápit, co na sebe, a běhat do poslední chvíle na Václaváku.

Nejvíc si vybavuju, když mi tu v roce 2012 děti zpívaly a já už věděla, že jsem těhotná. Ale ještě jsem mlžila a říkal, že budu pokračovat, jak se to do tří měsíců neříká. Byly v tom hodně emoce.

Skladuju je v sejfu. Z některých jsem si nechala udělat náušnice, pak jsem jednu ztratila ve sprše a musela si nechat udělat novou. A přes mámu mám kamarádku, která dělá v jablonecké firmě Soliter. Jak jsou ty cihly docela velké, pořád je tam dost na dva snubáky, tak dvakrát do roka přichází otázka, jestli už se mají tavit. Ještě ten čas nedozrál, ale výhledově se to asi blíží.