Holuša chce zase v cíli řvát nadšením. Delší tratě? Teď ne, byla by hloupost něco měnit

Občas se ozve, ale je to mnohem lepší než předloni, kdy jsem s ní měl také problémy. Vůbec mě nelimituje.

Asi je to z něj, ale pan Kolář (renomovaný fyzioterapeut) říkal, že to můžu mít klidně rok dva. Člověk si vyvrkne kotník při běhu v lese víckrát. Naposledy se to stalo při tom cvičení, ale podle pana Koláře tam trhlinka mohla být déle, vytvořila se kalcifikace a když jsem po delší pauze po sezóně začal běhat, dráždilo mi to achilovku.

Moc v něm neběhám, protože když noha není úplně zdravá, je pro achilovku horší běhat po měkkém. Když klusám bosý po trávě, cítím, jak achilovka trochu vybočuje, zatímco tvrdý asfalt je v pohodě, jak jsou teď boty tlumené.

Přejme si. (úsměv) Cítím to tak, mám obrovskou motivaci, baví mě každý závod. Je to i tím, že jsem v hale nezávodil a víc natrénoval, každý víkend jsem jezdil v Jizerkách na běžkách, k čemuž jsem se dřív moc nedostal. Snad se ta energie projeví na mistrovství světa v Londýně. Závodů mám teď dost, ještě se musí hlava dostat do závodního rytmu.

To je srdeční záležitost, domácí stadión… S výkony v Dauhá i v Eugene jsem byl spokojený, ale žádný nebyl takový, že bych si po doběhu do cíle mohl zařvat nadšením. Snad to přijde teď. Hlavně chci splnit limit pro mistrovství světa 3:36.

Asi tam. Ale nejvíc loni právě na Odložilovi. Byl jsem v útlumu a ten závod mi zvedl náladu. Radost jsem měl i teď z rychlé trojky ve Francii, 7:51 je na mě dobrý výkon.

Signalizuje to, že někdy můžu běžet kvalitní pětku, třeba na úrovni českého rekordu. Tělo na to připravené je, člověk musí být i mentálně silný, aby v tom tempu vydržel kroužit dvanáct a půl kola. Ale teď je prioritou patnáctistovka a do olympiády v Tokiu bude. Pořád je to má nejsilnější disciplína a když zvládnu konkurovat světové špičce, byla by hloupost něco měnit.