Hlavní obsah

Šebrle: Mladé vlčáky před sebe ještě pustit nechci

Jan Krůta, Michal OsobaSport.czPrávo

Do Itálie poslal rodinu desetibojař Roman Šebrle a v Nymburku se tvrdě připravuje na mistrovství Evropy. Jak přiznává v rozhovoru pro deník Právo, mladší závodníky před sebe ještě pustit nechce.

Foto: www.iaaf.org

Roman Šebrle v souboji s Bryanem Clayem.

Článek

Jak se vám v těch vedrech v Nymburku trénuje?

Je to super. Už jsem tady čtrnáct dní. Beru to jako nejlepší soustředění za celý rok, počasí je parádní. Navíc je tu všechno pohromadě: regenerace, hřiště, bazény, posilovny. Pohoda.

Nenudíte se tady?

Mám klid na trénink a nic moc mě nenutí jezdit do Prahy. Rodina je totiž na deset dnů v Itálii u manželčiny sestry, která se tam vdala před pěti lety. Zůstával jsem tady i přes víkendy. Minulou neděli jsme byli na jezeře Sadská, mám tady počítač, koukali jsme na fotbal. A večer si občas na chvilku sedneme s ostatními atlety.

Jezdí sem za vámi i dopinkoví komisaři?

Právě že teď za mnou ještě nebyli, ale jinak sem jezdívají. Teď se v Čechách komisaři vyměnili. Ti dřívější přijeli vyloženě s tím, že se chceš schovávat a že každý bere. A ještě byli nepříjemní. Brali nás jako zvířata. Ti noví jsou zatím v pohodě. Dá se s nimi domluvit, i když jsem třeba mimo domov, protože vezu malého do školky.

Nevyčítá vám manželka, že jede na dovolenou s dětmi sama?

U moře je to pro děti lepší, než kdyby byli se mnou v Nymburce nebo doma v Praze. Teď je to taková polorodinná dovolená, po mistrovství Evropy tam už vyrazíme všichni společně.

Cítíte formu?

Uvidíme. Důležité je, že jsem v pořádku zdravotně. Jen trošku cítím achilovku. Jsem pozitivní člověk, ale nechci předbíhat. Do šampionátu zbývá necelý měsíc. Když zůstanu zdráv, bude to, doufám, hodně dobré.

Vnímáte i formu svých největších soupeřů?

Nekalkuluju s tím, jak jsou na tom ostatní. Jednoho z největších tady mám na očích (Šebrleho maďarský tréninkový partner Attila Zsivóczky - pozn. aut.). Vidím, že je na tom dobře. Spíš jde o to, abych se co nejlíp připravil já a nemusel se na ně ohlížet.

Ale i do Göteborgu pojedete jako hlavní favorit na zlato. Tím spíše, že tam nebude startovat Američan Clay.

Asi jo, ale bude nás tam víc. Francouz Barras udělal 8416 bodů, formu má Attila a kdoví, jak na tom budou Rusové, Estonci...

Jak vnímáte fakt, že se do špičky dere stále více mladších závodníků?

Je to v pořádku, přirozený vývoj. Pořád musí být někdo mladý a nový, je to stejné, jako když jsem začal vylítávat já. Ale doufám, že to těm mladým vlčákům ještě chvilku nepustím. A za tři roky ať si dělají, co chtějí.

Takže olympiádu v Pekingu 2008 pořád berete jako mezník své kariéry?

Jsem realista. V té době mi bude třiatřicet. Třeba to ještě potom může jít. Kdybych tam uspěl, asi by to pomohlo. Ale v pětatřiceti už člověk asi nemůže čekat nějaké super výkony.

Proč se tolik upínáte k olympiádě? Vždyť na mistrovství světa se za rok sejde stejná konkurence.

Olympiáda je pro mě úplně nejvíc. Motivačně i závodně. Ale tím neříkám, že se vykašlu na mistrovství Evropy nebo světa. Teď se soustředím na Göteborg.

Tam pojedete jako člen zřejmě nejpočetnější české výpravy v historii. Není téměř padesátka reprezentantů až moc?

Podle mě je to v pořádku. Mladí se podívají, otrkají, získají zkušenosti. Je to strašný skok proti normálním závodům. Být tam s těmi nejlepšími pro ně musí být obrovský motivační faktor.

Jste schopen se ještě stále zlepšovat nebo si udržet současnou formu? A jak dlouho?

Do Pekingu, pokud budu zdravý, můžu zůstat na hranici 8800, 8900 bodů. Věk mě zatím nijak nelimituje.

A to zlepšení?

Myslím, že některé disciplíny budou s přibývajícími lety horší a jiné lepší. Rezervy cítím v disku, oštěpu, jdu nahoru v kouli, vrhačské disciplíny se dají zlepšovat do čtyřiceti. Bude hodně záležet na tom, jak udržím rychlost a zvládnu technické disciplíny.

Plánujete atak na svůj světový rekord?

Na to potřebuje člověk být aspoň dvě sezóny zdravý. Letos budu spokojený s nějakým vynikajícím výkonem, rád bych překonal maximum Bryana Claye. Na světový rekord nepomýšlím, uvidíme za rok.

Je Clay budoucím světovým rekordmanem?

Podle mě na to jako jediný ze současných desetibojařů má. Ale bude to mít strašně těžké, musí se mu sejít všechny disciplíny.

Vždy se říkalo, že magickou hranicí v desetiboji je 9000 bodů. Vy jste ji překonal, vidíte nějakou další metu?

Už není. Někdo jednou určitě překoná 9100, možná 9200, ale dál už to půjde těžko. Deset tisíc neudělá nikdy nikdo. To by musel být robot.

Nemáte trochu obavy o budoucnost desetiboje u nás? Po érách Změlíka, Dvořáka a Šebrleho se žádný medailista nerýsuje...

Je to škoda. Bohužel za námi nikoho nevidím. Jsou tady kluci, kteří by mohli být hodně dobří: Standa Sajdok je podle mě desetibojař a ne překážkář, ale začíná být pomalu pozdě. Desetiboj se nenaučíte za rok, začne vám to jít za čtyři nebo pět let. Já Standu přemlouvám už tři roky. Druhý adept je mladý Honza Kudlička, moc šikovný kluk, který skáče tyčku. Nějakých 8400, 8500 by oba dělali stoprocentně. Ale mají radši jiné disciplíny.

Už se vám v hlavě honí myšlenky na konec kariéry?

Zatím si to nedovedu představit... Asi budu dál závodit a trénovat jako Tomáš Dvořák. Už nebudu dělat 8800 bodů, ale doufám, že třeba 8400. I za tenhle výkon se občas na Evropě dá získat medaile. Zatím si konec moc nepřipouštím, je to daleko.

Ale na to, co budete dělat po skončení kariéry, už určitě myslíte. Láká vás trénování?

Čím dál víc, ale zatím si to nedovedu představit.

Co třeba atletický manažer?

Nevím, jestli jsem na to dostatečně tvrdý. Jsem nekonfliktní člověk.

Existuje i varianta, že byste své úsilí vrhl úplně mimo sport?

Pořád o tom přemýšlím. Zatím se spíš rozhlížím. Máme připraven jeden internetový projekt, jsme čtyři rovnocenní spolumajitelé. Když to vyjde, mohlo by to být hodně dobré. Má to něco společného se sportem, ale zatím bych nerad víc prozrazoval. Nebo by mě bavilo dělat něco kolem golfu.

Golf je pořád vaší největší mimoatletickou vášní?

Určitě, i když teď jsem se na něj nedostal asi měsíc. Předtím, na soustředění ve Španělsku, jsem ho hrál dost, ale možná kdybych víc odpočíval, mohl jsem se vyhnout tomu svalovému zranění. Teď raději ležím a spím a taky se cítím odpočatější. Takže až po Evropě...

Fotbalista Vladimír Šmicer, který také golfu propadl, o něm říká, že je to strašný žrout času.

Přesně tak. Kdybych chodil hodně často, tak mě doma sežerou. Manželku to naštěstí baví, ale jí stačí devět jamek a potřebuje dvakrát víc úderů než já, takže si jde radši zahrát sama.

Pokračuje ještě projekt stavby golfového hřiště u Rychnova nad Kněžnou, kde vám město mělo nabídnout pozemky?

Tam je to vážně špatné. Zadrhlo se to na tom, že uprostřed vytipovaných pozemků, které jsem chtěl koupit, stojí kravín. A pozemky pod ním vlastní jiná společnost, která za to chce obrovské prachy. Ale vlastní to asi jen do roku 2009, takže je možné, že pak budeme znovu jednat. Přitom by to mohlo přitáhnout nejen hráče, ale i investory...

Kam tedy chodíte nejčastěji hrát?

Všude. Já jsem soutěživý typ, mám rád turnaje, kde o něco jde. Díky sponzorům mám špičkovou výbavu a celkem často mě na turnaje zvou, protože vědí, že na ně chodím rád, když mám čas.

Jak byste teď ohodnotil sebe jako golfistu?

Mám handicap 12,7, což je slušné, ale ve světovém měřítku to pořád není nic moc. Turnaj už jsem nevyhrál dlouho.

Z desetibojařů jste nejlepší hráč?

To každopádně.

Bryan Clay si pochvaloval, že jste ho pro golf nadchl. Byli jste si během jeho červnové návštěvy Česka zahrát?

Nebyl čas, byla tady s ním rodina. Ale s naším společným kamarádem, koulařem Jessem, jsme vyrazili čtyřikrát na turnaje a ten z toho byl hotový.

Co jste tedy s Bryanem a jeho rodinou během jeho návštěvy stihli?

Jeden den jsme u nás grilovali, dali jsme si i pivko, v úterý jsme letěli na Zlatou tretru, potom jsem je vzal do Dětenic na večeři. Perfektní jídlo i příjemné posezení ve středověkém duchu, byli nadšeni... Poslední den jim Eva udělala k obědu knedlo-vepřo-zelo a provedli jsme je po Praze. Byli tady jen čtyři dny, pak tu zůstával ještě týden Jesse, s ním jsme si to užili víc. Zašli jsme na golf, na diskotéku, na koupaliště i na fotbal, kdy jsem si byl zahrát za Amforu.

Jak Američanům knedlo-zelovepřo chutnalo?

V životě to nejedli, takže na to koukali zvláštně. Někomu chutnalo, někomu asi moc ne, ale nic špatného neříkali.

Kdy jim návštěvu opět oplatíte?

Domlouvali jsme se, že bych k Bryanovi zajel trénovat na Havaj, ale je to jen předběžné. On má také svoji rodinu, takže se to těžko slaďuje.

Bavili jste se i o fotbale? S Američany jsme hráli na mistrovství světa ve skupině...

Moc ne, oni totálně nevědí... Neznají Nedvěda ani Jágra.

Vy jste si ale šampionát ujít určitě nenechal.

Jasně, že jsem ho sledoval. Naše liga mě moc nebere, ale Ligu mistrů nebo tyhle velké akce si nenechám ujít. Vyrazil jsem na zápas s Itálií a bylo to super. Adidas nám zajistil ubytování i s krásným golfovým hřištěm, akorát že na hraní nebyl čas. Měli jsme skvělá místa, takže jsme dobře viděli, a atmosféra byla taky výborná. Užil jsem si to. Teda až na ten výsledek...

Našel jste si svého favorita i po vypadnutí české reprezentace?

Přál jsem Itálii. Už kvůli švagrové a její rodině, která tam žije. Štěpán si strašně rozumí s jejich synem, i když každý mluví jiným jazykem. Pořád spolu mastí fotbal na balkóně.

Takže ze syna bude fotbalista?

Já jsem hlavně strašně rád, že ho sport baví. On je hodně akční, pořád kope do míče nebo se mnou chce hrát líný tenis, takže s ním často blbnu na hřišti. Docela ho taky bere golf, má svoji učitelku a jednou za čtrnáct dní vyrazí. Na hraní na hřišti je ale pořád ještě malý.

Třeba spolu jednou budete jezdit na golfové turnaje.

To jo, ale já bych asi byl radši, kdyby dělal fotbal nebo atletiku. Golf miluju, ale pořád se v něm u nás moc nedá dokázat, to by člověk musel být v Americe a mít tam super trenéry.

Jak syn snáší, že už není jediným dítětem v rodině? Nežárlí na malou sestru?

Vůbec ne! Naopak, je k ní perfektní. Když zabrečí, okamžitě k ní letí. Nedávno malá plakala, za chvíli jsme slyšeli, jak brečí oba, tak jsme se šli podívat, co se děje, a kluk stál nad postýlkou a řval, že malá brečí. Musím se výjimečně pochválit, ale myslím, že to je i moje zásluha. Jak se malá narodila, já jsem ho jakoby přebral, od vstávání přes vození do školky až po čtení knížek. Stavím to do roviny, že jsme chlapi a musíme se o sebe starat, a on to tak bere. Evča má s malým miminkem spoustu práce, takže je ráda, že s klukem pomáhám.

Reklama