Článek
Jaké dojmy si z bronzového závodu odnášíte?
Jsem samozřejmě šťastný, ale ty pocity jsou rozporuplné, ani jeden pokus jsem netrefil ideálně. Tak snad na mistrovství Evropy v Berlíně. Dost mě bolely záda, ve finálním odhodu, kdy jdete z rotace dopředu, mě tam vždycky píchlo, takže jsem vysadil zadek a i těch 21,44 kvůli tomu bylo takových nedotažených. Ale bronz strašně moc beru s tím, jak jsem sem přijel nachlazený a měl rozhašená záda. Takže jsem nedokázal prodat celou formu, ale musím poděkovat doktoru Barnovi, že mě dal dokupy. Přežil jsem let a nějak to tu doklepal, abych mohl zazávodit.
I proto jste se v závodě rozjížděl pomaleji?
Přesně tak. Šel jsem jen dva hody v rozcvičování, pak jsem dvacet minut čekal. U toho druhého mě v zádech trochu louplo a v té rotaci, jakmile jsem se otočil doprava, celá páteř mě trošku sestřelila na stranu. Ale je to bronz, první světová medaile, je to jedno.
Od kdy máte problémy se zády?
Od posledního tréninku v Praze, kdy jsem si je zablokoval a nemohl otočit pánev. Trochu mi to oteklo a už se s tím moc nedalo dělat.
Věřil jste, že pokus dlouhý 21,44 metru bude medailový?
Já hlavně vůbec nečekal, že by to mohlo takhle letět, na to, jak to byl nepovedený pokus. Tušil jsem, že Darlan Romani to obstřeluje a modlil se, aby mě tím posledním nesmázl. To už bych do Anglie asi nejel (v létě na MS v Londýně byl čtvrtý).
Byly to nervy, když jste čekal na změření jeho posledního pokusu?
Věděl jsem, že to bude za 21,20, ale doufal jsem, že to nebude za 21,40, což se naštěstí potvrdilo, že jsem měl dobré oko. Pak jsem mohl začít slavit.
Oslavy jste si užíval, ležel jste v kruhu…
Na to, jak jsem se dnes cítil, jsem nečekal, že medaile klapne. Za to, jak jsem házel, bych si zasloužil, aby mě porazili. Ale asi štěstí bylo na mé straně. Konečně.
Rozhodla vaše bojovnost a buldočí vůle? Ostatně máte přezdívku Bejček.
Snažil jsem se zabejčit, ale úplně se to nepovedlo, tak jsem se už jen modlil, aby to zůstalo. Bejček mi začal říkat kamarád Fanda Šmíd na Dukle, nějak se to ujalo, díky té bojovnosti a tak.
Jak budou oslavy pokračovat?
Nevím, co na mě přichystají. Určitě si zajdu na nějakou dobrou večeři, lepší, než je na hotelu a nějaký šáňo asi bouchnem. (úsměv)
Soutěž byla nejkvalitnější v halové historii, sedm koulařů se dostalo za 21 metrů. Čekal jste tak nabitý závod?
Nečekal. Čekal jsem, že někdo vyhoří, naštěstí vyhořel Haratyk, který mohl hodit dál. Bukowiecki byl jasný, sice letos hodil 22, ale to je rána, jako kdybych hodil svěťák, hrozně mu to ulítlo. Když jsem dal těch 21,12, věřil jsem, že mě snad nikdo nevyšoupne. A v té osmičce už jsem to chtěl rozjet a trefit, bohužel jsem to netrefil, proto mám bronz a ne stříbro.
Zlato bylo dnes asi nedosažitelné, Novozélanďan Walsh vrhl 22,31 metru…
Právě, pětatřicet centimetrů od světového rekordu, to je monstrózní výkon. Čekal jsem, že hodí daleko, ale ne tolik.
Porážka od vašeho velkého rivala Davida Storla štve? Zvlášť, když rozhodoval až druhý nejdelší pokus…
Ať si to užije. Vím, že jsem byl kvůli těm zádům poloviční. Když formu nemůžu dotáhnout do konce, mrzí mě to. Ale hodili jsme de facto stejně, medaile mi zůstala, to je záplata. Kdybych byl takhle čtvrtý, nebylo by to příjemné. Takhle to nevadí, jsme kámoši. (úsměv)
Ceníte si bronzu víc než loňského stříbra z halového mistrovství Evropy?
Samozřejmě. Tam se taky házelo hrozně daleko, ale tahle medaile je světová, taky jsem hodil o centimetr dál. (úsměv) Tady byl Tom Walsh, Američani, Darlan…. Spousta kvalitních kluků, takže jsem rád, že jsem vystoupal mezi tři nejlepší. I v létě se budu soustředit na všechny závody, otloukat se mezi nejlepšími, abych se jich nebál.
Ještě se jich bojíte?
Kdybych se bál, dneska nemám medaili. Spíš jsem se bál sebe a zad. Ale vyšlo to.
