Hlavní obsah

Děti a trénink? To je hra, zábava, ale také chování a úcta, říká trenér

Libor KalousSport.cz

Trpělivost, laskavost, hravost. Tímto byste měli oplývat, pokud chcete mít kolem sebe děti a snažit se je zabavit pohybem, běháním, sportem. Druhým rokem každý týden vstupuje do této dětské bublající řeky emocí Jan Jirkal z HIT Fitness Flora. „Chodí k nám osm až dvanáct dětí na lekci, to je strop, více už neuhlídám, je to zodpovědnost,“ přiznává nadšenec o hodinovém adrenalinu, který nedá vydechnout.

Foto: Archiv Jan Jirkal

Já to dokážu.

Článek
Fotogalerie

Honzo, jste trenérem ve fitku, jak jste se dostal k vedení dětí?

Dostal jsem nabídku dělat Spartan Kids, stavěl jsem tratě při akcích, ale když jsem viděl, jak jsou děti nadšené, tak jsem si řekl, že je škoda, že se baví takto jen na závodech. Proč je nevést k pohybu celý rok.

Děti mají svůj svět, je problém udržet jejich pozornost?

Když máme tréninky, tak se snažíme, aby děti vše vnímaly jako hru. Hrajeme třeba cukr, káva, limonáda. Poprvé trasu běží normálně, potom jdou pozpátku, dále po čtyřech, potom se plazí po zemi jako housenky. Trénují všeobecný rozvoj, ale pro ně to je stále hra. Dělají žabáky, kačáky, věci, které jsme dělali třeba my při tělocviku nebo v sokolovnách. Dále zařazujeme základní cviky, dřepy, kotouly, skákání na jedné noze, balanc. Skákání na panáku, my dnes máma agility žebřík, což je skvělé na koordinaci pohybu. Občas také bosu. Nám přijde skákání na jedné noze směšné, ale pro spoustu lidí v pětatřiceti letech dnes bude náročné udržet balanc.

Jak dlouho trvá jeden trénink?

Cvičíme deset až patnáct minut, pak si zase děti hrají, vymyslíme jinou hru, třeba si zahrajeme babu mezi sebou. Běhají, nevědí, že trénují, ale je tu ta základní myšlenka, že jsou stále v pohybu. Celkově máme na sebe hodinu, pětatřicet minut je cvičení, zbytek hra.

A co třeba chování?

Samozřejmě, učíme je například vést druhé, vymyslet cvik pro ostatní, je důležité se i prezentovat, nestydět se.

Co je vaším hlavním motem?

Prvotní je, že každý je vítězem, stejně jako v dětském závodě. Každý dostane medaili, tričko, když doběhne do cíle. Děti tohle dělají pro radost. Někdy i ten poslední v cíli má kolikrát větší aplaus než první. Když máte na tréninku čtyřletou holčičku a devítiletého kluka, tak je mezi nimi velký rozdíl. Ona je motivovaná, aby vše zvládla, a on se učí k ní chovat a pomáhat. Jde tu i o chování a úctu. Tak by to mělo být.

Jak přistupujete k dětem před závody?

Říkáme jim, že nejsou soupeři, ale že jsou jedna společnost, jako byla kdysi Sparta. Oni stáli vedle sebe a bojovali bok po boku, pomáhali si. Říkáme jim - snažte si na překážkách pomáhat. Kolikrát je vidět, že jde kluk s mladším bráchou, ten ho vede za ruku přes překážku, pomáhá mu pod síť, když má prolézt bahnem. To je super zážitek. Doběhnou do cíle, dostanou medaile a obejmou se. To je nádhera a silný pocit.

A co když při tréninku zlobí, nechtějí poslouchat, neudrží pozornost ...

Pokud nastane tento stav, trénink stopneme, vysvětlíme jim to. Děti jsou jako dospělí, někdy přijdou a mají špatnou náladu. Nejde o to, že neposlechnou, ale jsou nesoustředění.

Jak staré děti trénujete?

Někde mají striktně jen malé od tří, čtyř, pěti let. Já jsem se dostal do situace, kdy nechci děti odmítat, tak jsem je namixoval od čtyř do devíti. Je to náročnější, ale jim to dá mnohem více. Starší pomáhají mladším, jsou obezřetnější.

Používáte odměny, když neposlouchají?

Ne, tohle nechci. Fungovalo by to, ale pak budou chodit, že udělali tohle a tohle, víc opakování než druhý, zkouší to. Ve škole, doma je takový systém nastaven. Já tohle nedělám.

Co když nepřestanou zlobit?

Dostanou trest.

Jaký?

Pohyb. Pokud jde o extrém, tak zlobivce posadím na pár sekund do rohu tělocvičny, ostatní si hrají, on nemůže. Jde jen o to, aby si to uvědomil. V průběhu hry se zase vrátí.

Co je třeba obtížné děti naučit?

Například naskakování na překážky, vyměřit si vzdálenost. Pro nás to není problém, děláme tohle automaticky, ale pro děcko, které běží a má se dostat na překážku, to je jedna z nejtěžších fází. Je vidět, že třeba na začátku školního roku byl problém udělat kotoul, na konci už ne. Já jim pomůžu, všichni máme strach z nových věcí, děti jsou úplně stejní jako dospělí, někdy se jim taky jen nechce.

Máte něco, co vás u dětí překvapilo?

Děti se dívají hodně na televizi a kolegyně přišla, že některé chtějí prášky na klouby. Že je bolí nožičky, to jsem nechápal. Že je nutně potřebují, že to říkali v televizi. Vidí medikamenty, které mají krásný obal. K tomu dostanou hodinky a ony to chtějí. To je smutný, ale neexistuje reklama, že když budete jíst jablka, tak budete zdraví. Tohle prodejce nezajímá a my jako dospělí jsme už tak otupěli, že to nedokážeme moc filtrovat.

Reklama