Článek
Dnes jsou pro něj běžecké boty samozřejmostí a běháním nakazil i manželku a děti. Přitom před pár lety se jeho váha šplhala k metráku. Proto se rozhodl běhat a stále běhá.
„Je pravda, že běhání rodinu začalo hodně ovlivňovat. Před sedmi lety jsem přestal kouřit a během tří měsíců jsem přibral šestnáct kilo. Měl jsem šestadevadesát a najednou jsem se zadýchával. Bylo mi sedmačtyřicet," vzpomíná na začátky dnes už běžecký nadšenec, který desítky let předtím pravidelnější sportování neznal.
K tomu děti, zdravotní statistiky. Další skutečnosti, které změnily život. „Máme malé děti, které mám rád, chtěl jsem jim stačit a taky bych se rád dožil nějakého věku. Navíc pracuju v pojišťovně, takže znám tabulky úmrtnosti. Když vidím skutečně obézní jedince a představuji si jejich srdce, co vše musí upumpovat, tak nic lepšího než běhání jsem nenašel. Navíc pocházím z Běchovic, kde dodnes bydlím. Běchovice jsou proslulé jedním z nejstarších silničních závodů na světě," popisuje Miloš Velíšek svůj znovuzrozený pohled na sportování.
Jenže začátky bývají kruté. Žádná výkonnost, znalosti, jen snaha, vůle a potýkání se sama se sebou. „Napoprvé jsem běžel 4,5 kilometru, ale nedokázal jsem vzdálenost dát na celý zátah. Měl jsem nadváhu, neměl zkušenosti, rady, takže přišel na řadu indiánský běh. Za měsíc jsem nezhubnul ani deset deka, prostě katastrofa," vzpomíná.
První Běchovice
Vše ale změnila dovolená na Krétě a taky kamarád, který slíbil, že ho tam za 10 dnů naučí běhat. Na úvod pět kilometrů a obavy z nezdaru, jenže zbytečné, nedostižná meta padla. „Druhý den byl čas lepší, třetí den šest kilometrů. A desátý desítka. Dal jsem ji asi za jedenašedesát minut. Nevěřil jsem tomu, ale šlo to i s šestadevadesáti kily," vzpomíná Velíšek na nevšední a přelomový výjezd.
Ale úspěšně se neběhá jen na dovolené. Trápit tělo se dá pořádně i doma, kousek od bydliště. Tři týdny po Krétě výzva na legendární Běchovice. Nadšení? Ne. Naopak. „Řekl jsem kamarádovi, že je idiot," směje se dnes běžecký fanda. „Dal jsem si nakonec cíl pod šedesát minut. Kamarád abdikoval na svoji běžeckou kategorii a běžel se mnou. Píchalo mě na levé straně, tak jsem si pět kilometrů podle rady svíral bok a ono to fungovalo. Odběhl jsem tu silniční desítku i s Hrdlořezákem za 54 minut po třiceti dnech tréninku! To byla opravdu euforie, od té doby běhám," vypichuje Velíšek svůj mezník.
A kila jdou dolů
Během půl roku jde deset kilo dolů, běžecká obuv je pravidelně používána, s narůstajícími kilometry se stává tento sport návykový. Život není najednou tolik o stresu, tělo pracuje na vyšší obrátky, nemá problém se schody. Ale nejen běháním se nadšenec zlepší. Své místo má i vzdělání, četba, výživa, příprava na závody.
A k tomu přibývají závody, desítky, půlmaratóny. Po třech letech přichází další z pražských půlmaratónů, který byl navíc vyhecovaný účastí Pavla Nedvěda, nejlepšího fotbalisty Evropy z roku 2003.
„On neví, že se stal na dálku mým soupeřem. On celebrita s velkou pompou, tým kolem sebe. Na pátém kilometru jsem ho předběhl, ale když bylo asi pět set metrů do cíle, byl jsem už docela v krizi, tak se kolem mě prořítil Nedvěd s týmem a já je nestihnul asi o třicet vteřin. Hrozně mě to naštvalo, ale řekl jsem si, že mu to vrátím. A to se také příští rok stalo, ale on se to patrně nikdy nedoví," směje se pokořitel slavného fotbalisty.
Zase ten Nedvěd
Jenže příběh s českou legendou nekončí. Vrchol přišel na pražském maratónu o pár týdnů později. „Zase on, že dá svůj první maratón. A já taky. První můj cíl byl doběhnout, druhý dostat se pod čtyři hodiny a třetí, kdybych náhodou porazil Pavla Nedvěda, tak to by bylo úžasné," vzpomíná na premiéru běžec, který i na výjezdní pracovní porady balí běžecké boty.
„Na sedmnáctém kilometru jsme ho s manželkou, která běžela druhý úsek firemní štafety, předběhli. Až do 35 kilometru jsem se cítil dobře, ale pak to přišlo. Sbíhal jsem Libeňák a najednou mě začaly strašně bolet kyčle, až jsem musel zastavit s tím, že do cíle budu muset zřejmě dojít. Zprvu jsem na Nedvěda ani nepomyslel. Jenže ta chůze byla ještě bolestivější, tak jsem se musel znovu, ale pomalu rozběhnout. Nakonec jsem to dal za 3:48:20. Ale Pavel Nedvěd nakonec skončil za mnou asi o minutu, takže jsem si splnil všechny tři cíle," přehrává si slastné okamžiky ještě dnes.
Další maratón možná už nebude.
„Vzal jsem si velké ponaučení, že vše chce své. Je vůbec otázka, jestli chceme běhat maratóny, ultra závody. Jestli tohle naše tělo ustojí. Já běhám pro pohodu, radost. Pokud jsem fit, nemám starosti, běhám pětkrát týdně večer desítku. Nemyslím si, že se nějak unavuju, chápu, že tělo také musí relaxovat. Pro mě to je ventil, stres jde stranou, v práci potom řeším problémy snáz," rozpoznává Velíšek změny, které přišly po letech běhání. „Všechno bychom měli dělat s rozmyslem, nic bychom neměli přehánět do extrému, takže jestli ještě vůbec dám alespoň jeden maratón, tak nějaký super zážitkový" dodává.
Oblíbená Barcelona
Svůj poslední půlmaratón dal na podzim při rodinném výročí na druhém konci světa. Nohy se zabořily do floridské půdy v USA. „Manželka našla jeden na Daytona Beach. Krása, ale byl jsem ohromený, kolik tam bylo obézních lidí, včetně dětí," říká Miloš Velíšek, který bral Floridu jako odměnu. „Běh jsem si opravdu užil. Bylo mi jen líto manželky, která nemohla běžet kvůli zranění na chodidle," vyznává muž, který utužuje manželské soužití i běžeckým adrenalinem.
Rodina neběhá pro minuty a vteřiny, ale pro radost a zážitek. Nejen v Čechách se dá běhat, ale také kolem Ženevského jezera, každý rok končí sezónu v Drážďanech. Novým objevem se stala španělská Barcelona.
„K předešlým Vánocům jsem dostal od manželky dárek v podobě euro víkendu v Barceloně, takže jsme měli na Valentýna pobyt s půlmaratónem. Krásné, vzdušné město. Je tam i plno atrakcí pro děti, tak jsme si k minulým Vánocům dali zase Barcelonu a půlmaratón si určitě užijeme včetně dětí," těší se už ředitel Velíšek, kterému běhání řídí život.
