Článek
Už samotný prvopočátek závodu mne měl varovat. Vstávání v půl čtvrté ráno, abych stihl ve 4:30 odjezd autobusu od krasobruslařské haly v Reykjavíku, by mělo být dostatečnou indicií, že normální člověk se na takové závody nehlásí. Poklimbávání ve zmítajícím se autobusu – jde o terénní verzi mercedesu, která si poradí i s kdejakým brodem a navíc tou dobou už nejede po asfaltu – přeruší zastávka z nejpříjemnějších: snídaně u Hrauneyjalónu!
Vymezeno je přesně třicet minut, na nikoho se nečeká, cesta je daleká. Hup do autobusu a pokračovat v poklimbávání. Nedaří se. Autobus se zmítá mezi kamením, občas to pod okénky divoce šplouchá a navíc se přísedící běžec neustále pokouší o konverzaci se mnou, ospalým nerudou. Na vlastní nebezpečí, chlape!
Kde to jsem?!
Autobus překonává poslední brod a brzdí před shlukem turistických chat a stanovým velkoměstem u Landmannalaugaru. Do oken vozidla se opírá vítr doprovázen divokým metalovým bubnování dešťových kapek. Z vyhřátého autobusu se nikomu moc nechce. Ale musíme. Musíme se ještě jednou zaregistrovat u startu a následně se ve třech vlnách nechat vypustit na trať. Chjóóó! Mi se chce spát!
Je devět hodin ráno, sobota. Předpověď počasí říká, že na prvních deseti kilometrech vážně hodně zmokneme, pak bude pršet trochu méně a jestli se nic nezmění, v cíli bude jen polojasno. Na startu 6°C, v nejvyšším místě trasy 3°. Středně silný vítr o rychlostech 10-13 m/s. Běžíme směrem do Thórsmörku a zatím příliš nevěříme tomu, že by se to mělo povést.
Na trase leží mnoho rozsáhlých sněhových polí, jež v běžecké obuvi buďto strašně kloužou, anebo se na nich až po kolena propadáte do studené, mrazivé, mokré, rozbředlé břečko-čvachtanice. Brrr! To mě probralo. Kde to jsem? Co to tady vyvádím? Pane bože! Rychle pryč! Do tepla, sucha, hotelové postele. Do ruky dálkové ovládání od televize a v klidu poklimbávat u přímého přenosu ze zasedání islandského parlamentu.
Studená i horká
Cože? Já jsem ještě tady?! Asi u toho ještě nějakou tu hodinu zůstane. Pokud neaspirujete na vítězství tohoto krutého závodu, počítejte se sedmi osmi hodinami na trati. Přeci jen je to 55 kilometrů v kopcích. Minimální nadmořské výšky dosáhnete ve 210 metrech a šplhat se budete do 1123 metrů na nejvyšší bod trasy. Jediné, co mne může uklidnit, je kochání se vůkolní přírodou, protože studená voda na občerstvovací stanici to určitě nezvládne. Běžíme po treku v Duhových horách, který dle některých turistických průvodců patří mezi deset nejkrásnějších na naší modré planetě.
„Cesta horkých pramenů" vám ukáže, pokud tedy nebude zahalena neprostupnou mlhou hustou tak, že by se dala krájet, vrcholky, kopce, hory v divoké spleti odstínů barev červené, oranžové a bílé v doprovodu syté zeleně travin a mechů. Jedno oko nezůstává suché. A nejenom oko. Pršet totiž nepřestává, navíc se přidává ona obávaná mlha a každý se snaží držet se pestrobarevného běžce před sebou. On snad ví, kudy běžet.
Ve znamení brodů
Brzy o sobě dají znát i první brody. Na trase nás čeká osm větších brodů řek a potoků. To je ale údaj v podstatě zbytečný. Boty máme všichni mokré už po pár kilometrech a jen ti největší optimisté si od organizátorů nechávají do půlky tratě přivézt batoh s náhradním ošacením a obuví. Já osobně nebudu ztrácet čas něčím tak zhola zbytečným, jako je převlékání se za těchto podmínek.
Je to sice pěkné, změnit alespoň na chvíli pocit na sucho, teplo, bezpečí, ale tu časovou ztrátu to nevyrovná. Za chvíli je člověk ve staré známé mokré a studené krustě, která jej vlastně hodně motivuje k lepším výkonům – běžec drží vysoké obrátky, aby měl trápení co nejdříve za sebou.
Jen u dvou brodů organizátoři usoudili, že je třeba dbát bezpečnosti runnerů, a natáhli od jednoho břehu ke druhému mezi dvěma teréňáky lano. Sportovci se poslušně přidržují a za dohledu žabích mužů dělají, že jim něco takového působí radost. Nevypouštěl jsem ze svých úst sprosté nadávky v divoké kadenci jenom proto, že jsem na startovní listině zahlédl dva další Čechy. Nechtěl jsem je případně připravit o iluze a náš pověstný národní optimismus.
Volná ruka pro nohy
Kochání přírodou už moc nezabírá. Před mými zraky už nedefilují duhy, začínám vidět rudě. Oči plné vulkanického popílku netrpělivě vyhlížejí poslední velký brod. Až ten bude za mnou, budou do cíle zbývat necelé čtyři kilometry. Támhle je! Nechápu, jak je to možné, ale mé dolní končetiny se splašily.
Po jednadvaceti dnech běhu z nejvýchodnějšího na nejzápadnější místo Islandu, po padesáti kilometrech dnešního závodu se najednou přestaly tvářit, že je všechno bolí, že jsou ztuhlé a vůbec – v posledním tažení, a pulzují a pumpují jako dva písty neúnavného vznětového motoru. Aha, už to ale opravdu chtějí mít co nejdříve za sebou. Nejsem proti, bránit jim určitě nehodlám. Uvidíme, co se stane. Nechávám svým nohám volnou ruku.
Nejrychlejší, a přesto ne první
Poslední traktorová cesta linoucí se v jemných zákrutech vzhůru, poslední rovinky obklopené mladými břízkami. Už slyším ampliony z prostoru cíle. Na posledních metrech si ještě uzurpuji prvenství před čtyřmi dobíhajícími sportovníky. Poslední travnatý úsek lemovaný žlutými páskami, velká světelná časomíra nad cílovou čárou... Jsem tam!
Neuvěřitelné se stalo skutečností. Islandský kamarád Ívar tvrdí, že jsem měl cílový sprint rychlejší než závodník, co vyhrál. No jo no, být o čtyři hodiny dříve v cíli, mohlo to všechno dopadnout úplně jinak...
