Článek
„Po prvních týdnech, kdy jsme si především zvykali na vysokou nadmořskou výšku, se nám podařilo konečně aklimatizovat a trénink se stal stravitelnějším. Nicméně musím přiznat, že představy ohledně náročnosti na aklimatizaci, které jsme si malovali před odjezdem, byly daleko růžovější. Pokud se zde nenarodíte, tak se s místní nadmořskou výškou nikdy úplně nesrovnáte.
Při volných klusech už rozdíl nepociťuji, ovšem při tempovému běhu či intervalech na dráze cítím, jakoby mi plíce i srdce chtěly z těla vyskočit. Tempo, které doma v nížině zvládáme bez problému před snídaní, se rázem může stát nesnesitelným.
Dýchají prach
Kromě nadmořské výšky se zde běžci potýkají s všudypřítomným červeným prachem. Představte si hliněnou půdu, podobající se antuce. Jakmile přes cestu projede auto nebo zavane silný vítr, vzedmou se oblaka rudého prachu. Na druhou stranu hliněné cesty oproti asfaltu šetří naše nohy mnohem více, nárazy při dopadu nejsou tak tvrdé.
Místní atletickou dráhu známou jako Kamariny stadium tvoří právě hliněný povrch. Každý krok je zde obtížné odrazit, protože nohy se brodí dvoucentimetrovou vrstvou prachu a k tomu všemu prý ovál měří 407 metrů oproti standardním 400.
Zub času zapracoval a nahlodal její původní rozměry, trávník se rozrostl do běžeckých drah. V zatáčkách se běhá téměř ve druhé dráze, tudíž metry naskakují.
Ale jak se říká: Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Z toho důvodu nás ani ve snu nenapadlo využít zdejší placený tartanový stadión pro „zhýčkané“ evropské atlety. Raději polykáme prach společně s místními.
Muka od maratónce
Součástí tréninku je i důsledná regenerace. Pro tuto neodmyslitelnou část mozaiky kvalitního výkonu využíváme služeb keňského maséra jménem Stephen. Je to chlapík, který běhá maratón za 2:17, což jej v Keni řadí mezi průměrné běžce a musí si mezi tréninky přivydělávat, aby v Itenu mohl žít. Není to nic neobvyklého, mnoho běžců pochází z jiných měst a vesnic a v Itenu pouze trénují.
Stephen ke své práci přistupuje velmi zodpovědně, své kvality prokázal už při první masáži, která trvala asi 80 minut, během nichž opravdu důkladně probral všechny svaly na nohou. Při druhé masáži opět nic neošidil, byla tak tvrdá a bolestivá, že jsem div nerozkousal masérské lehátko. Tekly mi slzy bolestí a v paměti jsem marně lovil zážitek, který mi způsobil podobná muka.
Přitom se Stephen dušoval, že pokud jeho masáž přežiji, druhý den nepoběžím, ale přímo poletím. Minul se jen trochu. Následující den byla bolest nohou neskutečná, ale poté to běželo úplně samo.
Od té doby k nám chodí Stephen dvakrát týdně a pomáhá nám udržet nohy stále uvolněné navzdory náročnému tréninku. Vše za královskou cenu v přepočtu sto korun za masáž.“
