Hlavní obsah

Osobák se nejlépe dosahuje na prvním maratonu aneb Má cesta za lochneskou

Martin ŠváchaSport.cz

Na úvod bych se rád trochu vrátil v čase. N jaře 2009 si přál můj syn k osmnáctým narozeninám jako dárek startovné na pražský půlmaraton a maraton. Narozeniny má na konci května, takže maraton běžel ještě v sedmnácti letech, tedy na mě. A tak to v tabulkách i přes urgence zatím zůstalo. Já občas jel závod na horském kole, ale na startu půlmaratonu mě pohltila předstartovní horečka a pocit „na podzim bych těch 10 kilometrů přece dal ...“ A tak jsem koupil boty a dal! Následovala plastika předního křížového vazu.

Foto: archiv autora

Opravdová lochneska kupodivu nevylézala z jezera.

Článek

Asi po půl roce začínám opět jezdit na kole a s ortézou opatrně běhat. Nemám ambice, běhám pro radost. Nikdy by mě nenapadlo, že uběhnu půlmaraton ‒ a ono to jde. S přibývajícími kilometry roste chuť, a tak se přihlašuji se na pražský maraton. V Pardubicích ale vzdávám pro bolest v kotníku. O rok později opět v Pardubicích dobíhám půlmaraton se zlomeným kotníkem. Rehabilituji na kole a těším se na běh. Kupodivu objevuji, že bez ortéz a tejpů se mi běhá líp. Začínám si vybírat, který závod bych chtěl běžel, včetně zahraničních. Objevuji, že existuje „ultra" na ostrově Reunion – můj nesplnitelný sen, RAK půlmaraton v Emirátech a maraton s nejhezčí fotkou „Loch Ness - if you're going to put yourself through hell, you might as well do it in heaven."

Je 23. 9. 2018 7:00 a já jdu v Inverness k autobusům, které asi 3000 závodníků dopraví podél jezera na start. Po 7:30 se nemalá kolona vydává na cestu. V autobusech samozřejmě všichni sedí ... Start je kdesi v kopcích na jihu jezera. Na vřesovišti to profukuje, takže teplý čaj nebo káva přijde vhod. Tašky s oblečením odevzdáváme na návěs, poslední kóje má číslo 4000-4200. Zahraje skotská kapela a je tu start.

Foto: archiv autora

Na startu už se všichni těší na příšeru.

archiv autora

Předběžně jsem na profilu tratě zjistil, že začátek je mírně z kopce a potom vlastně rovinka podél jezera až do cíle, ale nebylo tomu tak. Běžíme z kopce do kopce, motáme se po horách, jezero nikde, ale je stále na co koukat ‒ lesy, louky, potoky (světlejší skvrny na fotkách jsou kapradiny, tmavší vřes). Přebíháme hřeben a konečně se otvírá pohled na Loch Ness. Silnička se klikatí a pohupuje po pravém břehu s vyhlídkou na Urquhart Castle. Na občerstvovačkách se střídá voda, gel a želatinové bonbony a ionťák. Vše je značeno v mílích a já jenom tuším, že míle je asi 1,6 km, ale spočítat mi to nějak nejde.

Foto: archiv autora

Světlejší skvrny na fotkách jsou kapradiny, tmavší vřes.

archiv autora

Jezero mizí kdesi vlevo a cesta začíná sloupat a stoupá asi dva kilometry. Zjevně to některé běžce přestává bavit, ale po stoupání přeci musí přijít klesání. Pravidelně dosypávám hořčík a čekám krizi – prý by měla přijít po 35. kilometru. Vbíháme do Inverness. Ještě jednou prší a hluk za řekou dává tušit, kde je cíl. Musím přes most a objevuje se lávka, po která nikdo neběží, takže to bude ještě dál. Nedaleko za lávkou je most a to je ON. Takže přes řeku okolo lávky a trochu přidat, když jsem to celou dobu flákal, a cíl. Klasika: finisherská medaile a tričko polívka v plechovce od sponzora (na letišti odevzdána) a radost. Tak jsem si uběhl svůj první tak trochu vysněný maraton a ta krize nepřišla. Chcete-li si prohlédnout pravý břeh jezera Loch Ness, není nic lepšího. Opravdová lochneska ale byla jenom v cíli.

Foto: archiv autora

Tady je lepší delší dobu nezůstávat a raději běžet dál.

archiv autora

Reklama

Související témata:
Lochneska
Příšera