RECENZE: Adharanand Finn ‒ Cesta běžce

V prvních kapitolách této sondy do běžeckého světa japonských rychlíků autor sám sebe představuje jako kvalitního běžce. 10 kilometrů umí zaběhnout pod 35 minut a běh je pro něj nedílnou součástí každodenního života v podobě tréninku a závodů, druhem meditace a vyprázdnění mysli. Jako otec tří dětí, které po keňském dobrodružství mezi gazelami na náhorní plošině bere na další půlrok mimo londýnský domov, absolvuje pozemní cestu do Japonska.

Mezi oběma „stážemi" nás dělí jen několik let, a tak se autor v dalších kapitolách cíleně a často věnuje srovnávání běžců černé pleti, kteří dominují na světových městských maratonech, a Japonců, pro než je vrcholem úspěch na týmovém štafetovém závodě – ekidenu. Přičemž jejich výkonnost a běžecké časy jsou téměř na srovnatelné úrovni. Týmová spolupráce jako vinoucí se červená niť prostupuje prosperující japonskou ekonomikou a kulturním dědictvím. „Hřebík, který vyčnívá, bude zatlučen," hlásí mu v jednom z mnoha absolvovaných rozhovorů trenér jednoho z předních ekidenových týmů Tokia a ilustruje tak vášeň a zápal pro týmovost běžeckého sportu této země.

Adharanand Finn se s pomocí anglického přítele se znalostí jazyka a místní komunity dostává postupně pod pokličku hrnce, kde se vaří polévka běžecké přípravy špičkových týmů zmiňovaných štafetových běhů. Japonci si ovšem svoje „know-how" pečlivě hlídají a přičteme-li jejich vrozenou uzavřenost, není snadné se k těmto informacím dostat. Autorovi se to ale daří, díky jeho běžecké výkonnosti a možnosti zapojení se do společných tréninků. Popisuje jejich tréninkové návyky, motivaci a bojovnost, neotřelý a zvláštní styl běhu. Oproti Keňanům či Eritrejcům na první pohled daleko úspornější a zarputilejší.

Ekideny na japonské národní úrovni jsou velkými sportovními událostmi, posilované zájmem medií a potažmo i marketinkovou podporou silných hráčů na poli japonského businessu. Důležitou roli hrají peníze, které špičkovým běžcům umožňují věnovat se jejich sportu na profesionální úrovni a ve spojení s typickou dřinou a zápalem pro věc z nich dělat jedny z nejrychlejších běžců a běžkyň planety.

Autor má příležitost být součástí velkého Novoročního ekidenu a vrcholového Hakone. V závěru svého japonského pobytu dává dohromady skupinu pro lokální ekidenový závod a na vlastní kůži tak poznává kouzlo týmové spolupráce. Namísto individuálního uspokojení přichází radost ze společného úspěchu. Každý jednotlivý běžec na svém úseku bojuje s vědomím propojenosti s ostatními.

Mimo rámec knihy se zde nabízí paralela s oblibou české obdoby „ekidenové" běžecké akce s názvem Vltavarun (360 kilometrů pro 12 běžců, ze Šumavy do Prahy), kde se přes dvě stovky týmů registruje hned první den po spuštění.

Zajímavou pasáží knihy je popis autorova setkání s několika mnichy, kteří v touze po osvícení uběhnou 1000 maratonů za 1000 dní. Na otázku, jestli během této přetěžké výzvy našel jeden z těchto mnichů odpověď na otázku, proč žije, dostává autor odpověď: "To není jeden okamžik prozření, kdy se všechno zastaví, a vy máte hotovo. Tisícidenní výzva není cíl, ale výzva pokračovat, užívat života a učit se nové věci."

Kniha je napsána čtivým jazykem, což pramení i z faktu, že běhání je pro autora zdrojem neutuchající inspirace. Český překlad nikterak neruší čtenářský požitek z pronikání do tajů kultury běžecké komunity v Japonsku.