Článek
Film má poměrně jednoduchý, pochmurný a pro někoho, kdo onu dobu ještě pamatuje, také předvídatelný děj. Anička je talentovaná mladá sprinterka, je tudíž vybrána do Střediska vrcholového sportu, aby svým vlastním tělem bojovala za barvy socialistického tábora a svým vlastním tělem dokazovala nadřazenost komunistické rasy. I přes velkou píli a vrozené předpoklady se brzy ukazuje, že není zase až tak vhodná reprezentantka a že bude potřeba vyjít štěstíčku trochu naproti.
Matka Anně pravidelně píchá injekce. Nejprve neškodné vitamíny řady B, později anabolické steroidy s eufemizujícím názvem Stromba. Naivní Anna začíná něco tušit až v okamžiku, kdy si musí pravidelně holit knírek. Výsledky jdou sice nahoru, ale ne vždy se soudruhům všechno povede. Anna končí po kolapsu v sanitce a má obavy o holý život. Se Strombou už nechce mít nic společného.
Paralelně se na plátně odehrává milostný mikropříběh Anny a Tomáše, který má možná potenciál prosvětlit temné kouty frustrace. Velmi záhy přichází další zklamání, emigrace celé Tomášovy rodiny. Anně zase zbývá už jen sport. Matka bez Annina vědomí zaměňuje vitamíny B opět za steroidy. Sama bývalá sportovkyně s dobře prožitými pocity jak chutná neúspěch, hýčká ve svém nitru planou naději, že účast třeba právě na olympiádě by její dceři mohla dát naději na emigraci a lepší zítřky.
Na plátně rozkvétá jedovaté poupě morálních dilemat, co ještě lze svému svědomí spáchat a co už nikoli. Na straně matky i na straně dcery. Také samotný divák začíná přemýšlet, kde přesně je vlastně ta hranice „čistého" sportu, hranice fair play. Do jaké dávky je používání vitamínů, které by člověk v přirozené koncentraci, z přirozené stravy do sebe neměl šanci dostat, ještě „fair"? Je neférové odmítnout podpůrné prostředky, když je na mé úrovni berou všichni ostatní? Do jaké míry se lze prohřešovat vůči vlastnímu tělu a zdraví, než přijde férová odplata? Možná by se odpovědi na podobné otázky hledaly mnohem snáze, kdyby film popisoval skutečný příběh skutečných hrdinů. Lidí, podle nichž by se dal natočit u nás či v Německu, je určitě spousta. Nebyla a není ale realita vrcholového sportu natolik šokující, že by ji ani stříbrné plátno neuneslo? Reální záporní i kladní hrdinové zatím příliš mlčí.
Co všechno je ještě čisté? S přibývajícími možnostmi současného světa jako by ubývalo morálních dilemat. Není čas přemýšlet, co je ještě fair, protože je potřeba sledovat nejmodernější vývoj napříč konkurenčními stájemi. A tak zatímco hlavní hrdinku z morálního chaosu vysvobozuje fakt, že její matku zatýká Státní bezpečnost a později odsuzuje spravedlivý socialistický soud k pobytu za mřížemi a všechny její sny se tak mohou navrátit do říše nesplnitelnosti, divák bude nejspíše bloumat dál. Nakonec přeci jen pro něj zbude fair hlavně to, co si dokáže ospravedlnit sám před sebou. A doufat, že k ospravedlňování před ostatními nikdy nedojde.
Pro nás jako běžce jsou na filmu zajímavé především scény z tréninku, kde se můžeme přiučit něco ze socialistických, ale dodnes dobře fungujících metod: tažení pneumatiky, běhání v polovypuštěném bazénu se zátěžovou vestou, s nasazenou plynovou maskou... A konec konců i na ty dvě herečky se dá dobře koukat. Prý měly v době natáčení za sebou půlroční atletický trénink a dublerky zaskakovaly jen na „delších" tratích. Osobně mi přijdou podobné filmy mnohem zajímavější a poučnější, když jsou natočené podle skutečnosti. Například estébáci ve filmu (zcela jistě na rozdíl od reality) působí jen jako poněkud rozladění strejdové. Podle standardů ČSFD bych dal lepší tři hvězdičky z pěti, tady má snímek od přispěvatelů 73 %.
