Zbytečná smrt i splněný sen. V biatlonovém kouči Lejskovi se zážitky mísily

Trošičku jsem měl strach. Ale Ondra má v tom velké pochopení, neváhal ani vteřinu. Řekl: „Jeď, už se to nemusí opakovat, tak toho využij a my to zvládneme.“ Během září tam byly důležité kontrolní testy, kde jsem chyběl, ale Ondra říkal, ať se na to neohlížím, za což jsem mu vděčný.

To je právě úsměvné. Vymyslel to jeden člověk, rozneslo se to lezeckou komunitou a shodou okolností kontaktovali mého kamaráda z Jablonce, s nímž jsem jezdil do hor. Nabídl mi to, současně se nabalovali ostatní členové skupiny stylem, že někdo znal někoho. A sešli jsme se až v Káthmándú, do té doby jsem znal tři lidi z deseti. Bylo zajímavé vyrazit na osmitisícovku s tím, že s takovými horami jsme nikdo neměli zkušenosti. Ale zvládli jsme to všichni ve zdraví, parta byla super a sedli jsme si.

Asi v Alpách. Zkoušel jsem výstup na Mont Blanc, který jsem ale nikdy nezdolal. Byl jsem kolem 4200 metrů, takže s takovými výškami jako v Himálajích jsem zkušenost neměl. I proto jsem tam jel, abych zkusil, co to se mnou bude dělat. Naštěstí jsem to zvládal docela dobře.

Postupovali jsme trekem, který trval sedm dnů, postupně jsme se aklimatizovali. Měli jsme výstup do pětitisícového sedla, bylo to pozvolné. Když jsme přišli do základního tábora, byli jsme na výšku docela připraveni a po kopci postupovali trochu opatrně. Maličko jsme to možná přeháněli s váhou na batohu, nesli jsme třeba 35 kilo, což byla naše chyba.

S tím jsme tam jeli, že pět nás pojede na lyžích. Dva kluci sjeli z výšky 7950 metrů, když se vraceli z vrcholu, sjížděli i vrcholové plato. Hora nešla sjet úplně celá, byly úseky, kdy lyže musely na batoh a slaňovat. Já jel z 6800 metrů ze třetího výškového tábora.

Asi v 7640 jsem vrcholový pokus otočil, těsně nad čtvrtým výškovým táborem.

Ta nešťastná událost měla vliv, člověk to v hlavě trochu měl. Ale v tu chvíli jsem na to neměl fyzicky, byl jsem úplně slabej a zhodnotil jsem, že bych možná došel na vrchol, ale nevím, jak bych se dostával dolů. Točil jsem docela brzo, ještě pět šest hodin by to v mém případě na vrchol trvalo, bylo lepší se vrátit. Navíc mi začala být zima, tak jsem nechtěl přijet s omrzlými prsty.

Někdo to bere, že lidi v horách jsou toho ražení, že pomůžou. A pak je druhá skupina, která řekne, že tady je každý sám za sebe. Nejdivnější bylo, že jeden německý horolezec byl vedoucí agentury, která dělá komerční výlety pro lidi do hor. Měl dva klienty a jednoho šerpu. K vrcholu vyrazil sám se šerpou, klienty nechal ve čtvrtém táboře bez dozoru, plus tam byly nějaké zatajené kyslíkové bomby…

My se jich v noci ptali, protože si myslíme, že by zachránili i rakouského horolezce. Neříkám, že by lezl po horách, protože i ten Francouz už měl dost silný otok mozku a podle posledních zpráv je určitým způsobem postižený. Ale ten člověk se k tomu postavil tak, že poslouchal muziku, když jsme se snažili zachraňovat. Je to zvláštní, mám z toho rozporuplný pocit a hrozně to naši skupinu stmelilo. Snažíme se aspoň, aby si to nějak uvědomil.

Ano. Dobré bylo, že na kopci působil ještě Honza Trávníček, který už je ve světě vysokohorského lezení známá osobnost. Ten se do toho obouvá víc, snaží se tu zprávu dostat do médií, aby se rozkřikla i v Německu. Nechceme mu ublížit, spíš ho chceme dohnat k nějaké zodpovědnosti a uvědomění si, že situace se dala řešit jinak.

Nevyděsila. Ani nebyl čas nad tím přemýšlet, šlo to rychle. Kolega z týmu, s nímž jsem byl ve stanu, se vracel ze záchodu nebo focení a volal po táboře, jestli je někdo schopný píchnout injekce. Já s tím nemám problém, tak jsem se nabídl, přiběhl a píchl dávku toho dexu. Snažil jsem se co nejrychleji pomoct, hned jsme je posílali dolů v domnění, že nižší nadmořská výška jim pomůže. Injekce pomohly, zmátořili se a nakonec večer vyrazili, ale sestup nezvládli a vrátili se zpátky. Ještě v průběhu noci jsme je opečovávali a u toho sháněli kyslík. V tom čtvrtém táboře bylo už jen nás šest Čechů, tři Němci a ten šerpa, protože jsme k vršku postupovali o den později. Většina šerpů i klientů už byla pryč.

Ráno se objevily ty kyslíkové bomby. Jedna byla od těch Němců, s jednou přišel Němec z vrcholu, kde tvrdil, že ji tam našel, a zespoda dorazil od agentury šerpa s další kyslíkovou bombou. Francouzovi to pomohlo, postavil se na nohy a odešel po svých za doprovodu šerpy do třetího výškového tábora, kam pro něj přiletěl vrtulník a odletěl do nemocnice v Káthmándú.

Zůstal, za dva dny ho šerpové z jejich agentury snesli dolů, helikoptérou do Káthmándú a pak do Rakouska. Snad už má po pohřbu. Pro mě to byla hrozná zkušenost, nikdy jsem se takhle nablízko se smrtí nesetkal a už vůbec ne v horách. To byl černý puntík na té expedici.

Cestou nad tím člověk pořád přemýšlel, vybavovaly se vzpomínky, i jsme to probírali, protože jsme nechtěli nechat jen tak, že zemřel člověk. Podle nás zbytečně.

Když se mě ptali, jestli bych znova jel, tak určitě. Třeba ne v tak velké skupině, možná v jinačím stylu lezení, ale láká mě to furt. Když přijde zase nějaká nabídka, nebo si člověk něco naplánuje víc sám, tak bych určitě rád vyrazil.