Hlavní obsah

Zbytečná smrt i splněný sen. V biatlonovém kouči Lejskovi se zážitky mísily

Praha

Od vedení českého biatlonu dostal požehnání, aby si splnil svůj sen. Když se o sedm týdnů později trenér mužské reprezentace Marek Lejsek vracel z Nepálu, mísily se v něm zážitky z expedice na osmou nejvyšší horu světa Manáslu (8163 m) a hořkost ze smrti rakouského horolezce, které se podle české skupiny zřejmě dalo zabránit.

Foto: Sport.cz

Biatlonový kouč Marek Lejsek při expedici na horu Manáslu.

Článek

Měl jste obavy, zda vás šéftrenér Ondřej Rybář v době přípravy na novou biatlonovou sezónu do Himálají pustí?

Trošičku jsem měl strach. Ale Ondra má v tom velké pochopení, neváhal ani vteřinu. Řekl: „Jeď, už se to nemusí opakovat, tak toho využij a my to zvládneme.“ Během září tam byly důležité kontrolní testy, kde jsem chyběl, ale Ondra říkal, ať se na to neohlížím, za což jsem mu vděčný.

Jak se desetičlenná expedice dávala dohromady? Znali jste se všichni předem?

To je právě úsměvné. Vymyslel to jeden člověk, rozneslo se to lezeckou komunitou a shodou okolností kontaktovali mého kamaráda z Jablonce, s nímž jsem jezdil do hor. Nabídl mi to, současně se nabalovali ostatní členové skupiny stylem, že někdo znal někoho. A sešli jsme se až v Káthmándú, do té doby jsem znal tři lidi z deseti. Bylo zajímavé vyrazit na osmitisícovku s tím, že s takovými horami jsme nikdo neměli zkušenosti. Ale zvládli jsme to všichni ve zdraví, parta byla super a sedli jsme si.

Kde jste byl předtím nejvýš?

Asi v Alpách. Zkoušel jsem výstup na Mont Blanc, který jsem ale nikdy nezdolal. Byl jsem kolem 4200 metrů, takže s takovými výškami jako v Himálajích jsem zkušenost neměl. I proto jsem tam jel, abych zkusil, co to se mnou bude dělat. Naštěstí jsem to zvládal docela dobře.

Zvykal jste si rychle na narůstající výšku?

Postupovali jsme trekem, který trval sedm dnů, postupně jsme se aklimatizovali. Měli jsme výstup do pětitisícového sedla, bylo to pozvolné. Když jsme přišli do základního tábora, byli jsme na výšku docela připraveni a po kopci postupovali trochu opatrně. Maličko jsme to možná přeháněli s váhou na batohu, nesli jsme třeba 35 kilo, což byla naše chyba.

Také jste se rozhodl sjet horu na lyžích…

S tím jsme tam jeli, že pět nás pojede na lyžích. Dva kluci sjeli z výšky 7950 metrů, když se vraceli z vrcholu, sjížděli i vrcholové plato. Hora nešla sjet úplně celá, byly úseky, kdy lyže musely na batoh a slaňovat. Já jel z 6800 metrů ze třetího výškového tábora.

Kam jste se dostal nejvýše?

Asi v 7640 jsem vrcholový pokus otočil, těsně nad čtvrtým výškovým táborem.

Proč? Hrála roli i záchranná akce dvou zahraničních horolezců?

Ta nešťastná událost měla vliv, člověk to v hlavě trochu měl. Ale v tu chvíli jsem na to neměl fyzicky, byl jsem úplně slabej a zhodnotil jsem, že bych možná došel na vrchol, ale nevím, jak bych se dostával dolů. Točil jsem docela brzo, ještě pět šest hodin by to v mém případě na vrchol trvalo, bylo lepší se vrátit. Navíc mi začala být zima, tak jsem nechtěl přijet s omrzlými prsty.

Vraťme se ještě k záchraně rakouského a francouzského horolezce. Jak jste nesl, že německá skupinka jim mohla pomoct a nepomohla?

Někdo to bere, že lidi v horách jsou toho ražení, že pomůžou. A pak je druhá skupina, která řekne, že tady je každý sám za sebe. Nejdivnější bylo, že jeden německý horolezec byl vedoucí agentury, která dělá komerční výlety pro lidi do hor. Měl dva klienty a jednoho šerpu. K vrcholu vyrazil sám se šerpou, klienty nechal ve čtvrtém táboře bez dozoru, plus tam byly nějaké zatajené kyslíkové bomby…

Jak jste s nimi komunikovali?

My se jich v noci ptali, protože si myslíme, že by zachránili i rakouského horolezce. Neříkám, že by lezl po horách, protože i ten Francouz už měl dost silný otok mozku a podle posledních zpráv je určitým způsobem postižený. Ale ten člověk se k tomu postavil tak, že poslouchal muziku, když jsme se snažili zachraňovat. Je to zvláštní, mám z toho rozporuplný pocit a hrozně to naši skupinu stmelilo. Snažíme se aspoň, aby si to nějak uvědomil.

Jak? Nějakou stížností?

Ano. Dobré bylo, že na kopci působil ještě Honza Trávníček, který už je ve světě vysokohorského lezení známá osobnost. Ten se do toho obouvá víc, snaží se tu zprávu dostat do médií, aby se rozkřikla i v Německu. Nechceme mu ublížit, spíš ho chceme dohnat k nějaké zodpovědnosti a uvědomění si, že situace se dala řešit jinak.

Vás situace, kdy dva horolezci bojovali o život, nevyděsila? Zvlášť když jste sám neměl s takovými výškami zkušenost…

Nevyděsila. Ani nebyl čas nad tím přemýšlet, šlo to rychle. Kolega z týmu, s nímž jsem byl ve stanu, se vracel ze záchodu nebo focení a volal po táboře, jestli je někdo schopný píchnout injekce. Já s tím nemám problém, tak jsem se nabídl, přiběhl a píchl dávku toho dexu. Snažil jsem se co nejrychleji pomoct, hned jsme je posílali dolů v domnění, že nižší nadmořská výška jim pomůže. Injekce pomohly, zmátořili se a nakonec večer vyrazili, ale sestup nezvládli a vrátili se zpátky. Ještě v průběhu noci jsme je opečovávali a u toho sháněli kyslík. V tom čtvrtém táboře bylo už jen nás šest Čechů, tři Němci a ten šerpa, protože jsme k vršku postupovali o den později. Většina šerpů i klientů už byla pryč.

Jak se francouzský horolezec dostal dolů?

Ráno se objevily ty kyslíkové bomby. Jedna byla od těch Němců, s jednou přišel Němec z vrcholu, kde tvrdil, že ji tam našel, a zespoda dorazil od agentury šerpa s další kyslíkovou bombou. Francouzovi to pomohlo, postavil se na nohy a odešel po svých za doprovodu šerpy do třetího výškového tábora, kam pro něj přiletěl vrtulník a odletěl do nemocnice v Káthmándú.

U Rakušana už jste mohli dopravovat pouze jeho tělo.

Zůstal, za dva dny ho šerpové z jejich agentury snesli dolů, helikoptérou do Káthmándú a pak do Rakouska. Snad už má po pohřbu. Pro mě to byla hrozná zkušenost, nikdy jsem se takhle nablízko se smrtí nesetkal a už vůbec ne v horách. To byl černý puntík na té expedici.

Takový zážitek asi zůstane dlouho v hlavě…

Cestou nad tím člověk pořád přemýšlel, vybavovaly se vzpomínky, i jsme to probírali, protože jsme nechtěli nechat jen tak, že zemřel člověk. Podle nás zbytečně.

Lákají vás ještě další expedice?

Když se mě ptali, jestli bych znova jel, tak určitě. Třeba ne v tak velké skupině, možná v jinačím stylu lezení, ale láká mě to furt. Když přijde zase nějaká nabídka, nebo si člověk něco naplánuje víc sám, tak bych určitě rád vyrazil.

Reklama