Článek
Co říkáte na to, že jste vedoucí ženou Světového poháru i pro třetí díl v Pokljuce?
Zůstávám nohama na zemi a jen říkám, že se mi dostalo cti jezdit ve žlutém. Jedno to číslo musím přivézt Verče Zvařičové, slíbila jsem jí to už předloni po té její nehodě... Tlak na mě je takový, jaký si ho nechám na sebe připustit. Nejdůležitější je, že si umím zase biatlon užít. Když na trati nechám srdce, dokážu se radovat z každého závodu.
Uvědomila jste si na stupních vítězů, že už podvanácté v řadě česká reprezentace z pohárového kola neodjela bez pódiového umístění?
Mně to právě v Hochfilzenu nikdy moc nešlo, takže jsem si snad dokázala, že už umím zajet kdekoli. Hlavně jsem si moc užila, kolik lidí z Česka nás přijelo podpořit. Muselo jich tu být tak tisíc, slyšela jsem je po celé trati. Ke konci stíhačky jsem si sice připadala, jako bych byla v kómatu, ale říkala jsem si, že alespoň jednu tu Němku musím dát, abych se na tu bednu vešla.
Přesto během stíhačky přišla pro vás už skoro typická příhoda. Při odjezdu ze střelnice jste ztratila hůlku. Co se dělo?
Zůstala mi zapíchnutá v koberci, a jak se nacvaknou hole na ta poutka na rukavicích, tak se mi to při odjíždění nějak vysmeklo. Musela jsem se otáčet a vracet, takových pět vteřin jsem tam nechala. Jinak ale u mě platí, že když jsem vnitřně spokojená, tak získám i takovou karmu, že pak dělám věci správně.
Taky jste se hned chlubila na Facebooku, že jste dorazila první na tiskovou konferenci...
To se mi povedlo poprvé v kariéře, jinak všude chodím pozdě. Tentokrát jsem díky tomu získala krásné bílé růže pro mamku a paní Koukalovou. (matka jejího přítele – pozn. aut.) Od ní jsem teď dostala takové secesní omalovánky, u nich se skvěle odreaguju.
