Článek
Ve váš prospěch rozhodly v boji o bronz jen tři body. Byly to před oznámením výsledků velké nervy?
Tušil jsem, že to dobře dopadne, i když to bude úplně na knap. Do cíle jsem skočil, pak už jsem myslel, že mi vylezou svaly z kůže…
Protrpěl jste si závěrečný kilometr?
Strašně to bolelo, já už bych neuběhl ani metr navíc. Když jsme doběhli do konce čtvrtého kola a Sintnicolaas mi dával dvanáct metrů, věděl jsem, že to musím udržet, i kdybych tam měl zdechnout. A to na stovce ještě nastoupil… Tam už to bylo o vůli. Unavení jsou všichni stejně a rozhoduje, jestli se kousneš nebo ne. Já jsem rád, že tu vůli mám celou svoji kariéru. A vyhrál jsem prase.
Jak to?
S trenérem jsem se vsadil, že poběžím kilometr pod 2:43. Já tomu teda taky moc nevěřil, ale mě tím naštval, tak jsem se vsadil a mám prase i medaili. (úsměv)
Byla to nejvydřenější medaile?
Teď se mi zdá, že jo, protože ten kilák byl strašidelný, ale když se kouknu zpětně, tak to byla jedna velká dřina za druhou…
Nabudila vás hymna pro Denisu Rosolovou, která hrála krátce před startem kilometru?
Vnímal jsem ji, věděl jsem, že ji budou hrát. Ale byl jsem úplně mimo, protože jsem věděl, že to bude bolet, takže jsem se připravoval spíš na to, abych tu bolest přežil a aby to byla šťastná bolest. A byla.
Najdete na svém víkendovém vystoupení vůbec nějaké vady?
Hodně mi vyšly běhy, šedesátka i překážky byly nejlepší za posledních x let, což jsem nečekal. Naopak dálku jsem čekal lepší, neměl jsem štěstí ve výšce, tam jsem byl na 209 dvakrát blízko a třetí jsem skopnul zespodu. Ale to štěstí jsem zase měl na kilometru, protože, co to jsou tři body? To je lusknutí prsty…
Nebylo vám čtvrtého Sintnicolaase až líto?
Svým způsobem ano, ale na druhou stranu je to mladý kluk, má to všechno před sebou. Až za ten rok a půl skončím, pak ať si vyhrávají medaile, jak chtějí. (úsměv)
Halovou sezónu jste absolvoval bez zranění, užíval jste si tento šampionát o to víc?
Bavilo mě to. Povedla se mi ta poslední příprava díky tomu, že jsem jel na celý leden do Afriky do tepla a teď mě to hodně bavilo.
První medaili jste získal v Maebaši už před dvanácti lety.
Jsem rád, že jsem se důstojně rozloučil s halovým mistrovství Evropy a odešel z něho na vrcholu. (úsměv) Ještě to tak předvést na olympiádě v Londýně a budu spokojenej.
Dokázal jste, že ani ve 36 letech do starého železa nepatříte…
To doufám. Je to docela kvalitní výkon, tak jsem to dokázal sobě i těm pochybovačům.
Váš součet 6178 bodů, to je i veteránský světový rekord.
Já vím, ale na to se nehraje. Je to jen taková zajímavost. Pro mě je to hlavně velký příslib na venek, tam mám ještě silný oštěp, s těmito sprinty se dá běžet celkem rychle, takže by to zase mohlo být zajímavé. Pokud zůstanu zdravý.
Dobírali si vás ostatní soupeři jako jasně nejstaršího vícebojaře?
To ne, kluci ke mně mají respekt, vidím na každém kroku spíš takový obdiv. To není jak ti blbci od nás ze skupiny. (smích) To myslím v dobrém, ve skupině má být sranda.
Jak doma prožívala závod vaše rodina?
Ta medaile je pro syna Štěpána. Už to vnímá a fandí mi. Rodina je na horách, včera jsem volal Evě, vzal to kamarád a říkal mi, že jak jsem běžel šedesátku, tak Eva říkala dětem: „Teď poběží tatínek. Ale když bude poslední, tak se nic neděje.“ To mě pobavilo, i když měla pravdu.
