Článek
Ve velké atletice jste už od svých patnácti let, kdy jste byla na prvním velkém šampionátu. Nikdy vám ještě koloběh tréninků a závodů nelezl krkem?
První větší krize přišla před halovým mistrovstvím Evropy v Birminghamu, kdy mě dálka nebavila, říkala jsem si, že ty tréninky jsou pořád stejné. Jenže tam přišla medaile a s ní i nový impuls. Další krize byla před mistrovstvím světa v Berlíně 2009, když jsem se zranila. Už jsem začala tíhnout ke čtvrtce, ale cítila jsem, že to chce větší změnu než jen disciplínu.
Tak jste odešla do Prahy k trenérce Blažkové. Nelitujete teď, že jste to neudělala dřív?
Já si vždycky říkám, že co se má stát, stane se. Měla jsem velký základ od trenéra Dudy, bez něj bych nebyla tam, kde jsem, a Martina to vyšperkovala.
Vnímáte, že za ta léta sportování máte tělo opotřebovanější než vaše vrstevnice?
Když jsem skákala dálku, tak už jsem cítila, že kotník nedrží a je opotřebovaný. Tak jsem začala běhat, byla to pro tělo příjemná změna, nedělala jsem žádné odrazy. A také musím víc regenerovat. Když mi bylo osmnáct, mohla jsem celou noc nespat a byla jsem druhý den v pohodě. Teď když jdu spát v jednu, tak jsem druhý den mrtvá. Potřebuju spát osm hodin. A to mi je teprve 24, co teprve Šéba…
Jarmila Kratochvílová i Helena Fuchsová dosáhly nejlepších výsledků na čtvrtce až po třicítce. Neděsí vás představa dalších šesti let tréninkové dřiny?
Je pravda, že jsem se čtvrtkou začala později, tak snad i déle vydržím. Záleží, jak mě to bude bavit a kdy na mě přijdou ty mateřské pudy.
Copak už přicházejí?
Už tam jeden náznak byl, ale naštěstí rychle odezněl, tak můžu dál sportovat. (úsměv)
Teď tedy nekoukáte do kočárků a neprohlížíte si miminka?
To já si děti prohlížela vždycky. Malé zvířata a děti, to bylo vždycky moje. Ale teď je ze mě čerstvě teta, bráchovi se narodilo mimčo. Tak si s ním pohraju a s radostí mu ho zase předám.
Když už takhle myslíte na budoucnost, stihla jste si v Ostravě dodělat maturitu?
Dopadlo to tak, že jsem přerušila. Teď si chci zlepšit angličtinu, protože ta moje je vážně hrozná. Chodím na doučování a řekla jsem si, že až jí budu umět, tak se k maturitě vrátím, protože vím, že bez toho to nejde. Je to moje blbost, podělala jsem si to sama. Když jsem měla možnost to dodělat, zahodila jsme ji. Teď můžu jen litovat, že mám další starosti navíc.
Angličtinu při rozhovorech asi teď potřebujete čím dál víc.
Když jsem v Paříži musela dělat rozhovor, zavolala jsem si Zuzku Trojákovou (členka manažerské agentury Rosolové Topathletics – pozn. red.), aby mi překládala. Řekla bych něco základního, ale víc ne. Když jsem pak viděla Péťu Svobodu, jak se s tím pral, tak jsem si říkala, že to nebudu riskovat. Musím se zdokonalit.
