Článek
Ví, že k ní má zatím daleko, propastně daleko. Nepropadá však deziluzím. Vytýčil si cíl a krůček po krůčku se k němu snaží proklestit cestu. "Vlastně asi nedokážu pořádně vysvětlit, proč jsem se takhle rozhodl. Ještě nikdy jsem toho ale nelitoval," potvrdil 20letý zápasník v telefonickém rozhovoru pro ČTK.
"Problémům se tady sice člověk občas nevyhne, ale že bych to zabalil a utekl domů, to ne. Ono by to ostatně ani nebylo snadné. Můj cestovní pas má u sebe šéf stáje," doplnil na vysvětlenou.
Zlomem byl úspěch mezi juniory
Rodák z Prahy tíhl k bojovým sportům odmalička. Nejprve se věnoval judu ve vršovickém oddílu a na scéně sumó zazářil před třemi lety, kdy na juniorském světovém šampionátu amatérů v Tokiu vybojoval bronz. O talentovaného mladíka okamžitě projevily zájem japonské profesionální stáje a Bojar kývl na nabídku z Naruto Čiba. Majitel stáje mu vybral bojové jméno Takanojama, což v češtině znamená něco jako Hora Ctnosti.
"Japonsky jsem uměl jenom pozdravit a počítat do deseti," zavzpomínal na svoje začátky ve stáji, která čítá něco přes dvě desítky zápasníků. "Řeč je samozřejmě hrozně důležitá. Musel jsem se naučit komunikovat, abych věděl, co po mně chtějí, a naopak abych si mohl o něco říci sám. Každý den od půl šesté ráno celé dopoledne trénujeme, odpoledne je vyhrazeno hygieně, odpočinku a úklidu budovy. Večerka je v půl desáté. Ti nejlepší mají samozřejmě více volna," popsal život a hierarchii v uzavřené komunitě.
Ve stáji jediným cizincem
Nejdůležitější jsou pochopitelně zápasy. Profesionálové absolvují za sezonu šest patnáctidenních turnajů, na nichž změří síly s rozličnými protivníky. Vítězem se stává borec s nejmenším počtem porážek. Principem úspěchu v sumó je dostat soupeře z kruhového zápasiště (dohjó) nebo ho přinutit, aby se dotkl jakoukoli jinou částí těla než chodidly prostoru uvnitř kruhu.
Bojar se v současné době pohybuje ve čtvrté divizi a mezi borci z vlastní stáje, v níž je jediným cizincem, figuruje na osmém místě. Svitla mu dokonce naděje na postup do třetí nejvyšší třídy, avšak zatím poslední listopadový turnaj ve Fukuoce mu hrubě nevyšel. Ze sedmi zápasů šestkrát odešel poražen.
Vážit necelý metrák je jasnou nevýhodou
"Nepovedlo se mi to," připustil s tím, že v lednu na dalším turnaji v Tokiu bude chtít svoje nepodařené vystoupení napravit. Za svůj největší handicap považuje Bojar tělesnou hmotnost. Váží "jen" 95 kg, zatímco v dohjó se pasuje se soupeři v průměru o půl metráku těžšími.
"Je to pro mě velká nevýhoda," uvědomuje si. Po příchodu do stáje ale přibral jen něco kolem deseti kilo, přestože si prý na místní kuchyni docela dobře zvykl. "Jen tu rýži každý den nemusím. Takový guláš nebo svíčková, to by bylo něco," dodal zasněně.
S Českem udržuje kontakt aspoň na dálku
Kontakt s domovem však neprožívá jen prostřednictvím chuťových představ. "Občas si zavolám s rodiči, s kamarády si píšu přes internet. Jinak bych snad česky úplně zapomněl. Za těch skoro dva a půl roku jsem byl všeho všudy jen dvakrát na ambasádě. Jinou možnost setkávat se s někým od nás nemám," vyložil.
