Článek
Jste spokojená s letošní sezónou, v níž jste získala olympijský bronz, evropské zlato a vyhrála i závod Světového poháru? Určitě ano. Střílela jsem přibližně na stejné úrovni, takže když výkon neklesá, je to dobré. Hodně si cením výsledku z olympiády, nejen medaile. Tam to bylo hodně o psychice. Podobné to bylo před dvěma roky, když jsem na mistrovství světa v Lahti poprvé střílela mezi ženami a vyhrála. Tyhle dvě medaile si jsou hodnotově hodně blízko.
Připomínají vám Atény kromě medaile i vavřínový věnec a kytice ze stupňů vítězů? Říkala jste, že si je odvezete domů a vystavíte... Bohužel, nestalo se. Z olympijských stupňů vítězů mám medaili. Kytka po pár dnech hrozně smrděla a věnec opadal. Zbyla z něj jen ta drátěná konstrukce. Mám ale spoustu suvenýrů.
Kdy pro vás vlastně letošní sezóna skončila a stihla jste dovolenou? Já nevím, protože už začala nová. Konec té letošní jsem nestihla ani postřehnout. Už za sebou mám první závody. Opravdovou dovolenou vlastně ne. Místo ní jsem byla na finále Světového poháru v Bangkoku.
Vy jste nezmar, to nepotřebujete vysadit, zamknout pušku a ani na ni nepomyslet? Potřebuji a jak! Ten čas přijde o Vánocích, to ji skutečně zamknu a ani myšlenkou o ni nezavadím. To bude nejlepší, co mohu udělat.
Na podzim jste zahájila studium na vysoké škole a vybrala jste nelehký obor fyzioterapii. Dává vám škola zabrat? Dává a pořádně. Nestíhám. Myslela jsem si, že při střílení sem tam něčím propluji. Udělala jsem si plán, kam musím a kam nepůjdu. Teď najednou koukám, že už jsou zápočty a na všechny musím něco umět.
Absence kvůli reprezentaci určitě dovedou ve škole pochopit, ale zameškané učivo musíte zvládnout. Máte v ročníku "svého člověka"? Mám tam spoustu "svých lidí". Kamarádi a kamarádky mi fandí a pomáhají, vlastně díky nim studuji. Vždycky mi dají zápisky, které si ofotím. Když je potřeba, poradí.
Co vás na škole vysloveně nebaví? To biflování. Učit se slovíčko od slovíčka, to fakt není pro mě. Jenže bez něj to nejde. Mám raději praktickou výuku.
Neumím si vás dost dobře představit, jak ležíte v knihách... Však v nich také neležím. Chodím po místnosti a šprtám. Jsem jak ten pán ve filmu Marečku, podejte mi pero. Jak sedím nebo ležím a mám se učit, nemyslí mi to. A tak chodím...
Mezi učebnicemi? Přesně. Mám je rozložené po místnosti nebo i po místnostech a kolikrát na nějakou kouknu a zděsím se, že z ní neumím vůbec nic.
V Aténách jste říkala, jak se těšíte na začátek školy a ten nezaměnitelný studentský život, na partu, ale při svých cestách za střílením si ho moc neužijete. Stihnete si se spolužáky někam zajít na kávu nebo dvě decky vínka a poklábosit? Chystáme se na to. Zatím jsem nestihla žádnou větší akci, pokaždé jsem byla pryč. Pro schůzku jsme vybrali jedno takové speciální místo...
Zní to tajemně, nějaká dobře zašitá plzeňská kavárna? To není místo pro normální lidi.
Tak nenapínejte... Sejdeme se na pitevně... Máme pitevní kroužek.
Jste na první pohled jemná dívka. Nepraští to s vámi? Doufám, že ne. Už jsem při hodinách viděla třeba rozpitvanou ruku. Musíme totiž znát všechny svaly, jak jsou poskládané a jak fungují. Spolužáci už v pitevně byli a přežili. Říkali, že to je docela zážitek. Zatím dělám hrdinu, protože jsem tam ještě nebyla a nemám s pitevnou žádné zkušenosti. Snad to ustojím a neomdlím, ale vyloučit to nemohu. Musím to zvládnout, protože z toho je zápočet.
Opravdu se toho nebojíte? Nesmím se toho bát, pokud chci dělat fyzioterapeutku. Prostě se nějaké obavy nesmí do hlavy dostat. To je jako při střílení nebo i jiných sportech. V hlavě musím mít jen myšlenky na to, abych nastřílela co nejlepší výsledek.
Kdo měl to štěstí, že ho masírovala olympijská medailistka, mistryně světa a Evropy? Navzájem to zkoušíme ve dvojicích se spolužáky. Máme přísnou paní profesorku, člověk si někdy připadá jako mamlas. Napsat přesně, jak jdou hmaty za sebou a jak se jmenují, to také není žádný med, alespoň pro moji paměť ne. Doma jsem masírovala tátu a liboval si. Sestra u toho usnula, takže nevím... Snad to je známka, že to bylo dobré. Po dvou člověkách, jak říkáme, mě bolí ruce, mám toho plné brejle. Musím posilovat hlavně prsty.
Říkáte, že nestíháte. Nenapadlo vás třeba se střelbou nebo školou praštit? Nic takového. Zatím ne. Když taková chvíle přijde a budu muset něčeho nechat, pak to bude sport. Ten dělám pro zábavu, živit mě bude práce. To však neznamená, že bych se později ke střelbě nevrátila. Tenhle sport je o hlavě, a když to v ní prostě máte střelecky srovnané, dokážete objem natrénovat. Když si sami nenasadíte do hlavy, že vám něco nejde, pak je to v pohodě. Teď to stejně neřeším, nechávám to volně plout. Nemá cenu plánovat moc dopředu. Kolikrát to nevyjde a člověk je zklamaný. Teď to zvládám, tak dělám obojí. Nejsem typ, který potřebuje denně dřít na střelnici, což je vzhledem ke škole výhoda.
Už víte, jaké závody absolvujete příští rok, kdy se na Světových pohárech bude střílet už o účastnická místa pro olympiádu v Pekingu? V podstatě ano. Určitě chci startovat na březnovém vzduchovkovém mistrovství Evropy, naopak nepoletím na Světový pohár do USA, ale do Koreje ano. Až podle zkoušek a situace ve škole se rozhodnu mezi závody v Mnichově a Miláně. Čeká mě totiž čtyřtýdenní praxe v nemocnici. Chtěla bych si vybojovat účast na evropském šampionátu v kulových zbraních.
Vejde se vám mezi školu a střelbu alespoň láska? Tak to ano! Ta se tam musí vejít. Už je v mém životě moc dlouho na to, aby jen tak odešla. S přítelem toho máme oba hodně, takže se vídáme vzácně. Náš vztah je založen mimo jiné na velkém vzájemném respektu, takže si vyhovíme.
