Článek
"A maminka mi sice říká, že to není pro mě, když si stěžuji, že mě něco bolí, ale při zápasech mi fandí," líčí. U ragby byla odmalička. "Od kočárku. Hrála jsem sice taky tenis, ale k šišatému míči jsem měla nejblíž, kolektivní sport, to je něco úplně jiného. A jinak to doma ani nešlo."
Od třinácti hrála s kluky. Žádný problém. Jen drobné rozdíly ve výstroji odlišují ragbistu a ragbistku. "Nemáme suspenzor, zato používáme chrániče přes záda a prsa." Po kategorii starších žáků již s mladíky hrát podle pravidel nemohla. To už však v Praze a Brně zapouštělo kořeny v cizině běžné dívčí ragby.
Lehce se přenášela přes tvrdé rány. "V létě ale nemůžu nosit sukni, když mám odřené nohy." Pracuje v bance, v týmu nechybí ani servírka, policistka, recepční či studentky. Na rozdíl od spoluhráček, které mají často za přítele chápajícího ragbistu, jí coby sličné dvacítce partner prý říká, že si nezvyklou zálibou kazí figuru. "Musí se s tím smířit," tvrdí kapitánka a má oporu i v dědečkovi. "Ragby už není o nadělaných svalech, chce to svižné, rychlé atlety," říká Eduard Krützner.
