Rubriky:

Cyklistika

Chci si užívat závodění v dresu šampiona, říká cyklokrosař Hekele

23. března 2020 12:19 - Olomouc

Cyklokrosař z města Olomouckých tvarůžků Loštic Emil Hekele si na začátku roku splnil velký sen. Ve 42 letech se stal poprvé v kariéře mistrem republiky. A končit ještě nehodlá. Závodit chce minimálně ještě jednu sezonu. Prioritou však pro něj obhajoba titulu nebude. Chce si jen užít závodů v dresu šampiona.

 

Michal Sváček, Profimedia.cz

Je pro vás ten váš triumf, teď s odstupem více než dvou měsíců, překvapením?

Ano i ne. Nedá se to říct jednoznačně. Na klíčový závod jsem se dlouho připravoval. Už minulá sezona byla výborná i v té, nedávno skončené, jsem několik závodů vyhrál. Věděl jsem, že mohu prorazit, věřil jsem si, šel tvrdě za svým a vyplatilo se. Na druhé straně, na trati rozhodují detaily. Už se mi v minulosti stalo, že jsem přišel o vítězství, když mě soupeř předjel v poslední zatáčce a také jsem spadl z prvního místa pár metrů před cílem. Přijít může i defekt.

Jak těžká byla vaše cesta k mistrovskému titulu, který jste získal na sklonku kariéry?

Strašně moc. Poslední dva roky jsem neskutečně tvrdě trénoval. Možná víc, než za mlada! Prostě jsem chtěl uspět a podřídil jsem tomu všechno. Trénuji však po práci, a tak to znamenalo velké odříkání. Jezdil jsem brzy ráno, po večerech, do tmy, čtyři pět hodin denně a soužití s rodinou, přítelkyní a synem hodně trpělo.

Jak těžké pro amatéra je, vyrovnat se profesionálům?

Kdo to nezkusil na vlastní kůži, asi to nepochopí. Já za závodění neberu peníze a cyklistika je drahý sport. Naopak, někde je musím vydělat. Bez financí, partnerů prostě fungovat nelze. Já si našel systém, jak všechno skloubit. Není to však optimální a do nekonečna to tak nejde.

Dvakrát jste už kolo pověsil na hřebík...

V pětadvaceti a ve třiceti. Podmínky, které jsem potřeboval, mi nikdo nedal, a tak jsem si řekl, že pokračovat nemá smysl. Jenže kolo miluji, a tak jsem se pokaždé vrátil s tím, že budu pokračovat alespoň pro radost. A rozhodně toho nelituji.

Říká se, že v nejlepším se má přestat. Zdá se však, že ani po zisku vysněného titulu vám elán nechybí?

Motivaci určitě mám. Věk podle mě, když máte patřičnou výkonnost, není rozhodující. Klíčové je zdraví. Pokud mi bude sloužit, klidně mohu jezdit do devadesáti. Otázkou však je, jestli to má cenu. V Česku nejsou týmy, které závodníky podporují, jak by bylo třeba. Všechno se dělá amatérsky, hrůza. Já jsem si vždycky kladl ty nejvyšší cíle, ale aby je člověk splnil, musí mít optimální podmínky. Mě je však nikdo nikdy nedal a nikdo mě do špičkové organizace ani nechtěl.

Takže proto jste se nestal profesionálem?

Přesně tak. U nás se mladým závodníkům peníze nedávají. V praxi to znamená, že musíte mít bohatého tatínka, a bylo to tak v cyklokrosové branži skoro vždycky, aby někomu namazal kapsu. Já ale takového neměl. Proto jsem nemohl nikam jít. Nic nezměnilo ani to, že ve dvaceti jsem vyhrával. To je realita. Vždycky jsem mluvil na rovinu, a i teď to říkám zcela otevřeně. Stačí prostě zamávat penězi a jdete. V Česku je navíc ale téměř nikdo dávat nechce.

Váš cyklistický důchod se tedy přece jen blíží?

Původně jsem si myslel, že získám silného partnera a půjdu do toho naplno. Jenže to se nepodařilo, a tak příští sezona možná bude pro mě poslední. Obhajoba titulu v ní nebude na prvním místě. Chci si užít závodění v dresu šampiona. Nepotřebuji kariéru prodlužovat za každou cenu. V mém věku už by měly být priority jiné.

Připravovat se, když člověk kvůli šíření nákazy koronavirem neví, co bude, určitě není optimální. Jak se to dotýká přímo vás?

Obecně jako každého. Prakticky skoro vůbec. Já v létě moc nezávodím, spíše jen trénuji. Nemám na to čas, ani peníze. Takže rušení sportovních klání mě nijak neomezuje. Horší je to pro ty, co závodí celoročně, jsou na to zvyklí.

Český cyklokros momentálně strádá. Pryč jsou doby, kdy vavříny sbírali třeba Radomír Šimůnek starší, nebo Zdeněk Štybar. Proč?

Jak už jsem řekl, u nás nejsou pro růst mladých vytvořeny optimální podmínky. V Belgii, Holandsku nebo Francii je to úplně o něčem jiném. Nemluvím jen o penězích. Je to i o systému přípravy, trenérech, manažerech. Já jsem všechno dělal od třinácti sám, jsem na to zvyklý a jako zkušenému matadorovi mně to nevadí. Dnes se však všechno dělá jinak a nám v tomto směru ujel vlak. V důsledku toho chybí doma konkurence. Mezi prvním a desátým je obrovská díra. Za mého mládí by se borci z chvostu první desítky motali kolem čtyřicátého místa. Samozřejmě je to i o hlavách samotných kluků. Za mě jsme všichni chtěli být nejlepší na světě, teď mají to nastavení trochu jiné.

Petr Marek, Sport.cz, Právo

Časová osa: Cyklistika

Filtr článků - Cyklistika