Chci si užívat závodění v dresu šampiona, říká cyklokrosař Hekele

Ano i ne. Nedá se to říct jednoznačně. Na klíčový závod jsem se dlouho připravoval. Už minulá sezona byla výborná i v té, nedávno skončené, jsem několik závodů vyhrál. Věděl jsem, že mohu prorazit, věřil jsem si, šel tvrdě za svým a vyplatilo se. Na druhé straně, na trati rozhodují detaily. Už se mi v minulosti stalo, že jsem přišel o vítězství, když mě soupeř předjel v poslední zatáčce a také jsem spadl z prvního místa pár metrů před cílem. Přijít může i defekt.

Strašně moc. Poslední dva roky jsem neskutečně tvrdě trénoval. Možná víc, než za mlada! Prostě jsem chtěl uspět a podřídil jsem tomu všechno. Trénuji však po práci, a tak to znamenalo velké odříkání. Jezdil jsem brzy ráno, po večerech, do tmy, čtyři pět hodin denně a soužití s rodinou, přítelkyní a synem hodně trpělo.

Kdo to nezkusil na vlastní kůži, asi to nepochopí. Já za závodění neberu peníze a cyklistika je drahý sport. Naopak, někde je musím vydělat. Bez financí, partnerů prostě fungovat nelze. Já si našel systém, jak všechno skloubit. Není to však optimální a do nekonečna to tak nejde.

V pětadvaceti a ve třiceti. Podmínky, které jsem potřeboval, mi nikdo nedal, a tak jsem si řekl, že pokračovat nemá smysl. Jenže kolo miluji, a tak jsem se pokaždé vrátil s tím, že budu pokračovat alespoň pro radost. A rozhodně toho nelituji.

Motivaci určitě mám. Věk podle mě, když máte patřičnou výkonnost, není rozhodující. Klíčové je zdraví. Pokud mi bude sloužit, klidně mohu jezdit do devadesáti. Otázkou však je, jestli to má cenu. V Česku nejsou týmy, které závodníky podporují, jak by bylo třeba. Všechno se dělá amatérsky, hrůza. Já jsem si vždycky kladl ty nejvyšší cíle, ale aby je člověk splnil, musí mít optimální podmínky. Mě je však nikdo nikdy nedal a nikdo mě do špičkové organizace ani nechtěl.

Přesně tak. U nás se mladým závodníkům peníze nedávají. V praxi to znamená, že musíte mít bohatého tatínka, a bylo to tak v cyklokrosové branži skoro vždycky, aby někomu namazal kapsu. Já ale takového neměl. Proto jsem nemohl nikam jít. Nic nezměnilo ani to, že ve dvaceti jsem vyhrával. To je realita. Vždycky jsem mluvil na rovinu, a i teď to říkám zcela otevřeně. Stačí prostě zamávat penězi a jdete. V Česku je navíc ale téměř nikdo dávat nechce.

Původně jsem si myslel, že získám silného partnera a půjdu do toho naplno. Jenže to se nepodařilo, a tak příští sezona možná bude pro mě poslední. Obhajoba titulu v ní nebude na prvním místě. Chci si užít závodění v dresu šampiona. Nepotřebuji kariéru prodlužovat za každou cenu. V mém věku už by měly být priority jiné.

Obecně jako každého. Prakticky skoro vůbec. Já v létě moc nezávodím, spíše jen trénuji. Nemám na to čas, ani peníze. Takže rušení sportovních klání mě nijak neomezuje. Horší je to pro ty, co závodí celoročně, jsou na to zvyklí.

Jak už jsem řekl, u nás nejsou pro růst mladých vytvořeny optimální podmínky. V Belgii, Holandsku nebo Francii je to úplně o něčem jiném. Nemluvím jen o penězích. Je to i o systému přípravy, trenérech, manažerech. Já jsem všechno dělal od třinácti sám, jsem na to zvyklý a jako zkušenému matadorovi mně to nevadí. Dnes se však všechno dělá jinak a nám v tomto směru ujel vlak. V důsledku toho chybí doma konkurence. Mezi prvním a desátým je obrovská díra. Za mého mládí by se borci z chvostu první desítky motali kolem čtyřicátého místa. Samozřejmě je to i o hlavách samotných kluků. Za mě jsme všichni chtěli být nejlepší na světě, teď mají to nastavení trochu jiné.