Článek
„Když se zrodila naše spolupráce, Michal přišel jako skvělý junior do mužů. Jeho výsledky ale zpočátku neodpovídaly očekávání. Oslovil jsem ho a začali jsme trénovat.
I když je mezi námi věkový rozdíl nějakých 25 let, vnímám Michala jako kamaráda. On zná moje syny, já zase něco z jeho soukromí, ale pořád tam převládá vztah trenér–závodník. To, že žijeme každý jinde, nepovažuji za nevýhodu. Komunikujeme prakticky denně po telefonu a alespoň nemůže dojít k nějaké ponorkové nemoci... Osobní kontakt tam ale je asi tak jednou za čtrnáct dní, některé věci řešíme i e-mailem.
V první řadě jsem jeho kondiční trenér a taky trochu psycholog. Michal jezdí fourcross i bikros, závody se pořád prolínají a potřebuje spíš rádce. Na kole on umí absolutně všechno, tam mu v podstatě nic říkat nemusím. Jen občas se někdy zeptá, jestli si myslím, že něco udělal špatně.
Po Evropě a v Čechách s ním na většinu závodů jezdím, ale třeba v zámoří, kde hodně startuje, jsem byl jen jednou. Přece jen mám své zaměstnání, pracuji jako projektant a někdy nemůžu odcestovat na delší dobu.
Jako závodník je Michal úžasně cílevědomý. Je to obrovský profesionál, který nic neošidí. Píšu mu tréninkové plány na každý den a i když si to nemůžu hmatatelně ověřit, tak jsem přesvědčen, že to do puntíku splní. V tomhle mu stoprocentně věřím.
Stejně tak mu budu věřit i na olympiádě. Sice mu trošku zkomplikovalo přípravu zranění ruky, ale on má práh bolesti někde hodně daleko. Věřím, že se s tím porve. Lékaři určitě udělají maximum, aby ho to nelimitovalo.
Vím, že by v Pekingu chtěl postoupit do finále, což je v jeho silách. Udělal pro úspěch v přípravě dost a já bych mu hrozně moc přál medaili. Když nebude mít smůlu, může ji získat.“
