Článek
V první pyrenejské etapě jste ztratil. Kdy jste začal tušit, že je zle?
Ve sjezdu před posledním kopcem. A kdyby se jelo v tom předposledním stoupání o kilometr v hodině rychleji, vystoupil jsem si už tam. Jel jsem svou hranu.
Co se stalo?
Prostě mi úplně chyběla síla, cítím to už pár dní. Říkal jsem, že předchozí dvě etapy někdo z první desítky odskáče a ten den blbec jsem si vybral zrovna já... Jsem naštvaný, ale nedá se nic dělat.
Jaké myšlenky se vám honily hlavou, když jste začal ztrácet?
Člověk se psychicky zlomí, když kolem sebe vidí závodníky, kteří tam nemají co dělat... Ale nezbývá než se rychle otřepat a jet si svoje tempo.
Jak teď vidíte boj o návrat do desítky?
Už před závodem jsem říkal, že být v první desítce bude složité. Pořád to není nereálné, já ani Basso se jen tak lehce nevzdáme.
Čekají vás ale další horské etapy...
Tour trvá ještě týden a stát se může cokoliv. Je to jen sport a každý rok na tomhle závodě může být jiný. Někdy to jde dobře, jindy se víc trápíte. Měl jsem dobrou první část sezóny a moc lidí, kteří závodili takhle dobře, v desítce na Tour není.
Potkal jste se v cíli s rodiči?
Mluvil jsem s tátou. Taky byl trochu zklamaný, ale jako bývalý cyklista ví, že ve sportu člověk někdy musí přijmout i porážku. Snažil se mě držet nad vodou, stejně jako lidi z naší stáje. Říkají, ať nepropadáme panice, že s Bassem ještě něco dokážem.
