Rubriky:

Cyklistika

Cyklokrosař Šimůnek: Věřím, že mi taťulda posílá shora sílu

22. října 2010 18:42

Je to více než dva měsíce, co cyklokrosař Radomír Šimůnek ztratil otce. Čtyřnásobný mistr světa skonal po krátké těžké nemoci ve věku 48 let. S jeho odchodem do cyklistického nebe se jeho syn Radomír, jezdec belgické stáje BKCP Powerplus vyrovnává pořád hodně těžko. V sezóně se mu zatím nedaří podle představ, ale věří, že přijde obrat k lepšímu. Chce to dokázat i pro tátu.

 

Jan Handrejch a Jan Krůta, Právo

Poznamenala ta tragédie váš vstup do sezóny více, než jste čekal?

To by zamávalo s každým. Člověka to úplně zlomí psychicky, je to obrovský zásah do života. Čtrnáct dní jsem vůbec neseděl na kole, vypadl jsem z tréninku. Byl jsem zdemoralizovaný, neměl jsem na nic chuť. Nefungovala hlava ani tělo. Musel jsem začít skoro od nuly, ale už je to trochu lepší. Cítím, že se pomalu rozjíždím. Snažím se, aby forma gradovala, a věřím, že konec sezóny bude lepší než před rokem. Na prvním Světovém poháru jsem teď byl čtrnáctý, což není tak tragické. Je na čem stavět.

Kolik lidí vám po smrti táty opravdu pomohlo?

V první řadě jsme se museli semknout jako rodina, pomohli nejbližší příbuzní. Ze závodníků hlavně Martin Bína s Vencou Metličkou a kamarádi Láďa Pohořal, Petr Šilhán, Pavel Beneš. Chtěl bych jim moc poděkovat. Z Belgie mi hodně volal i můj stájový kolega Niels Albert, bývalý mistr světa. Chtěl přijet na pohřeb, ale nemohl se do Prahy dostat, protože se v noci předtím vrátil ze závodů ve Francii.

Nezkoušel jste momentální krizi řešit třeba pitím?

Po pohřbu jsme v té restauraci něco vypili a v bulvárech druhý den napsali, že jsem vrávoral, sotva jsem vylezl z hospody... Přitom to nebyla pravda. Byl jsem pak i v hospodě s kámošema, nějaké pivo padlo, ale že bychom se nalili a skákali po stolech, na to nálada rozhodně nebyla.

Vyrovnáváte se se smrtí táty pořád těžko?

Samozřejmě, nejde na to zapomenout. Sice vás to po psychické stránce ve finále trochu zocelí, ale není jednoduché po takové tragédii zase závodit. Nejhorší je, když po závodech sednu do auta a nemám komu zavolat. Táta byl vždycky první člověk, jehož číslo jsem vytočil, pokud tam nebyl osobně. Ale život musí jít dál...

Otec vám dělal trenéra, rádce, často i mechanika. Je pro vás teď všechno těžší?

Je to jiné. S tátou bylo všechno pohodlnější. Vždycky se mi snažil poradit. To, že jsem začal jezdit na kole, byla jeho zásluha. Byl na mě docela přísný. Když se mi nějaký závod povedl, nedal to na sobě tolik znát. A v opačném případě byl naštvaný víc než já. Byla to součást jeho strategie. Nechtěl, abych se po dobrém výsledku vezl nějak zbytečně dlouho na vlně euforie.

Když jste byl v Belgii a on v Česku, jak často jste spolu telefonovali?

I třikrát denně. Ráno, po tréninku a večer. Konzultoval jsem s ním každý kilometr, který jsem objel. Měli jsme někdy určité názorové neshody, ale pokaždé jsme to vyřešili k oboustranné spokojenosti.

S kým teď nejvíc řešíte kolo?

Na trénink jsem v Belgii oslovil člověka, který se jmenuje Bob De Cnodder. Kdysi dělával u nás v týmu sportovního ředitele a teď trénujeme spolu. Snaží se mi naslouchat. V tom je podobný jako taťulda. A hodně mi pomáhá belgická rodina, u které bydlel už před lety táta, Jezdí se mnou po závodech, Bart mi dělá mechanika. Byli i v Praze na pohřbu.

Nepřemýšlel jste, že byste v sezóně nebydlel v Belgii, ale zůstal doma?

To dost dobře nejde. Na první místo musím dát ten sport. Když to jde, tak domů na pár dní přijedu. Ale většina závodů je v Belgii a musím být tam. Až sezóna skončí, budu zase v Kamenici. V baráku s mamčou a bráchou. Byt, který tady mám, jsem dal do pronájmu.

Myslíte někdy před závodem na tátu?

To je jasný... Když jdu na start, pokaždé na něj kouknu tam nahoru, aby mi poslal nějakou sílu. Na první Superprestigi v Ruddervoorde jsem se první půlku šíleně trápil. Tak jsem taťkovi po závodě v duchu říkal: to jsi mi teda pomohl... Ale stejně věřím, že něco mezi námi dál existuje a tu sílu mi posílá. Zdají se mi o něm i sny. Naposledy jsme spolu lezli přes zeď: kouknul jsem mu na nohy a byly fakt jeho: ty cyklistické, svalnaté...

Máte třeba někde po tátovi nějaký talisman?

To ne, ale na rám jsem si nechal dát nápis: Myslím na tebe, tati. Řekl jsem si, že chci mít něco, aby mi to tátu připomínalo. Mechanik to zařídil a myslím, že to vypadá dobře.

Věříte, že se zlepšení formy projeví třeba už při vašich dvou nadcházejících startech doma?

Mělo by to mít vzestupnou tendenci. Neříkám, že v neděli na svěťáku v Plzni budu na bedně, ale o něco lepší než před týdnem by to být mohlo.

Ve čtvrtek vás čeká v Táboře závod první kategorie, který se jede jako memoriál vašeho otce. Budete mít speciální motivaci?

To je jasné. Vůbec nevím, co to se mnou udělá, ale budu se rvát jako lev. Vím, že forma ještě není stoprocentní, ale moc bych to chtěl pro tátu vyhrát. Třeba Zdeněk Štybar je teď skoro neporazitelný, ale taťulda mi vždycky vtloukal do hlavy, že každý soupeř je jen z masa a kostí a i když je o dvě třídy lepší, dá se porazit.

Jan Krůta, Právo

Zrušit


Časová osa: Cyklistika