Cyklokrosový král Nijs už spřádá plány na důchod

Samozřejmě. Čeká nás největší závod sezóny, navíc doma a ještě k tomu na trati, kterou mám fakt rád. V téhle sezóně jsem v Koksijde vyhrál Světový pohár a cítím šanci. Když nevyhraju, budu zklamaný.

V první řadě je to v hlavě. Člověk musí být sebevědomý a věřit si, že na písku umí a je tady schopen vyhrát. Je to úplně jiný závod, než když jezdíte třeba v bahně nebo na sněhu. Vím, že s pískem má spousta kluků problémy, ale já si ho užívám.

Asi proto, že já musím vítězit od září do února... Lidi chtějí v každém závodě vidět Svena Nijse, jak vyhrává. A to je těžké. Někteří kluci se třeba z velké části chystají speciálně jen na mistrovství světa, ale v sezóně třeba až tolik vidět nejsou. Štybar nebo Albert dělají vše pro to, aby ten svůj den měli právě v neděli. Já ho chci mít v každém závodě celou sezónu.

Největší šanci mám tady. Za rok se pojede v USA, tam to bude hodně rychlý závod. Měl by vyhovovat spíš mladším klukům. A v roce 2014 přijde moje poslední šance. Jdu závod od závodu, nerad dělám dlouhodobé plány.

S každým rokem je to těžší a těžší. Mně bude v létě šestatřicet a musím přiznat, že se teď cítím silnější, než třeba před pěti lety. Ale uvidíme, co přijde v dalších sezónách. Důležité bude zůstat zdravý, mít silné nohy, dál tvrdě trénovat a vyvarovat se psychických problémů.

Ne. Skončím. Je to definitivní rozhodnutí.

Víte, budu rád, když mi to i za dva roky půjde a budu dál schopen vyhrávat. Chci končit jako šampión a ne jako člověk, který se plácá někde kolem desátého místa.

Jasně, zvládnu to. Tohle prostě jednou potká každého sportovce. Budu za sebou mít rodinu a můžu se zase těšit na trochu jiný život, než na jaký jsem zvyklý dosud. Bez kola.

Ještě nemám konkrétní plány. V hlavě je dost věcí, ale stále nejsem rozhodnutý. Jedno vím jistě: zůstanu u cyklistiky. Možná budu vychovávat mladé závodníky, aby z nich jednou vyrostli šampióni. Možná to bude nějaká manažerská práce, organizování závodů. A třeba nejen v Belgii, ale i na mezinárodním poli.

V pěti letech jsem začal jezdit BMX. Když mi bylo patnáct, tahle disciplína trochu skomírala. A já hledal něco podobného. Chtěl jsem lidem ukázat, co umím na kole. A protože cyklokros je v Belgii nejpopulárnější a obdivoval jsem závodníky jako byli Liboton nebo Danny de Bie, řekl jsem tenkrát tátovi: Budu cyklokrosař. A ta láska ke krosu vydržela dodnes.

Když jsem byl mladší, jel jsem s Rabobankem nějaké slavné silniční klasiky, třeba Paříž–Roubaix. Horská kola taky jezdím, byl jsem na olympiádě v Pekingu, teď bojuju o Londýn. Ale nikdy to nebyla moje hlavní disciplína. Cyklokros bych kvůli tomu neopustil. Já v něm chtěl být vždycky nejlepší. A pokud chcete být dobrý třeba i na silnici, nemůžete to kombinovat.

Jenže jak dlouho to vydrží? Jeho problém je, že si pořád nevybral jednu disciplínu. Nejde skočit z krosové sezóny rovnou do silničních klasik, pak absolvovat celé léto na silnici a v září odstartovat zase cyklokros. Taky v této sezóně už nebyl tak výjimečný jako před rokem. Podle mě to není správná cesta, musí se rozhodnout.

Ani ne. Jediným snem byla olympiáda a to jsem si splnil. V Pekingu jsem byl na horských kolech devátý. Kdyby nebylo tak šílené vedro, mohl jsem být v první pětce. Uvidíme, jak se mi povede v Londýně, kam se nejdřív musím dostat. Potřebuju kvůli tomu jet Světové poháry včetně toho u vás v Novém Městě. A taky mistrovství Evropy v Moskvě.

Belgický cyklokrosař Sven Nijs v obležení novinářů při závodu Světového poháru Hoogerheide.foto: mtbs.cz/Jan Němec

Jednoznačně kros. Já nemůžu jezdit v horku, uvařím se. Cítím se, jako by mi bylo sedmdesát. Pětihodinový silniční závod ve vedru nevydržím. Horská kola se jezdí kratší dobu, to se ještě dá skousnout. Ale na silnici můžu jet jen klasiky: když je zima, prší, tak je to v pohodě. Ani v cyklokrosu mi takové počasí nevadí. Když se před lety jelo v Popradu mistrovství světa při minus dvaceti, neměl jsem s tím problém.

Jsme televizní sport. Závod trvá kolem hodiny a je v něm úplně všechno. Pády, běhání, nástupy, sprinty. Každý si tam najde svoje. Do poslední chvíle často není jasné, kdo vyhraje. Ideální pro televizní přenos. V Belgii na to kouká každý: buď v televizi, nebo ještě lépe přímo u trati.

Můj týmový kolega Sven Vanthourenhout. Jezdili jsme spolu už v Rabobanku, trénujeme spolu dost často, i když bydlíme asi sto kilometrů od sebe. A denně si telefonujeme. Ale dobré vztahy mám se všemi.

Když ho vidím, tak mi připadá jako Sven Nijs zamlada (úsměv). Má výbornou techniku, dobrý sprint, tvrdě trénuje. Opravdu by mě mrzelo, kdyby z cyklokrosu odešel. Závodníka jeho kalibru náš sport potřebuje. Potřebujeme kvalitní zahraniční jezdce, ne jen Belgičany. Utrpěly by tím i české závody.

Zas tak strašné to není... Můžu si normálně vyjít na procházku s rodinou, s manželkou na večeři. Cyklokros je v Belgii populární a každý mě zná. Píše se o mě v novinách, vidí mě v televizi. Takže když jdu třeba nakoupit, skoro každý chce fotku nebo podpis. Pořád mě někdo zastavuje. Nemám s tím problém. A když skončí cyklokrosová sezóna, lidi se zase víc upnou k silničním cyklistům Gilbertovi nebo Boonenovi a jde to trošku dolů...

Věnuji se rodině. Po sezóně vyrazíme na týden do Rakouska na lyže. Mám rád i motokros, můj dobrý kamarád je belgický mistr světa Stefan Everts. Motorku mám taky, ale je to pro mě jen relax. Jezdím pomalu. A hodně času trávím se synem, který taky jezdí na kole.

Pořád mi říká, že bude krosař... Ale ještě je mladý, uvidíme, co z něj bude. Kolo ho baví, a jestli jednou bude závodit, tak samozřejmě budu pyšný táta. Jenže je před ním ještě dlouhá cesta.