Článek
Je tedy Londýn vaší poslední paralympiádou?
Asi bude poslední, pak už bych byl skutečně exotický závodník. Raději to neříkám na sto procent, protože už jsem konec naznačil několikrát a pořád pokračuju... Trenér Viktor Zapletal tvrdí, že bych Rio klidně mohl dát.
A jak to vidíte vy?
Tou dobou už mi bude přes padesát a říkám si, že by to byla z mé strany dost troufalost. Na druhou stranu pořád jezdí dva Španělé, kteří jsou starší než já. Jeden z nich dokonce o devět let a stále se pohybuje v první desítce na světě. Ale já si pro sebe říkám: všeho s mírou. Netvrdím, že to zabalím hned po Londýně, rok nebo dva si určitě dám. Ale další čtyřletý cyklus už asi ne.
Nemrzí vás, že jste kvůli sporům ve vaší federaci přišel o minulou paralympiádu v Pekingu? Mohl jste jich mít na kontě sedm.
To prostě vrátit nejde. I tak je pro mě Londýn už pátou letní a ještě jsem byl v roce 1994 v Lillehammeru na zimní jako lyžař.
Vždycky jste byl maximalista. Máte i teď ty nejvyšší cíle?
Určitě. Nepřijel jsem si pro další čárku za účast. Mám nějaký kredit a nemůžu si dovolit nemít ty nejvyšší ambice. Chci medaili alespoň v jedné ze svých nejlepších disciplín: ve stíhačce jednotlivců na dráze nebo ze silniční časovky. Tam mám ještě větší šanci. Když nezískám medaili, budu zklamaný.
V dalších disciplínách už tolik šancí nemáte?
Třeba překvapím. Pojedu ještě pevný kilometr na dráze a silniční závod. Jenže tam sloučili naši kategorii cyklistů s nadkolenní amputací s kategorií C1. To jsou lidi, u kterých pořádně nevědí, jaký mají handicap, tak je dají sem. Takže je tam Španěl, co nemá nohu a ruku a pak třeba Němec, který má všechno, jen trochu méně vyvinutá lýtka... A nejhorší je kategorie C3, což jsou dvounozí kluci, u nichž při jízdě na kole žádný handicap nepoznáte. S nimi je problém závodit.
Jak se těšíte na atmosféru v Londýně?
Moc, protože Britové sportu rozumějí a obzvlášť cyklistice. Navíc v ní mají spoustu želízek. Cyklistické disciplíny jsou beznadějně vyprodané. Závodíme na velodromu, kde před pár dny při olympiádě padaly světové rekordy. Pro nás, kteří trénujeme jen v Motole, je to svátek. Silniční disciplíny se zase uskuteční na motoristickém okruhu Brands Hatch, kde se jezdila i formule.
Před rokem vás při tréninku srazilo auto. Poznamenalo to hodně vaši přípravu?
Vypadl jsem z toho skoro na tři měsíce. Nedal mi přednost řidič protijedoucího vozidla, odhodil mě na značku, která byla o tři metry dál. Měl jsem tříštivou zlomeninu lopatky a tři zlomená žebra. Samozřejmě se to projevit muselo, nejsem Kostěj Nesmrtelný. Začal jsem prakticky od nuly a myslím, že jsme s trenérem udělali maximum, aby to tady v Londýně bouchlo ve správnou chvíli.
