Článek
Vloni jste získala zlato v časovce, nyní na horských kolech. Které je pro vás cennější? Tohle. Duhové tričko z biků je můj sen od doby, co jezdím na kole. Navíc se mi podařilo vyhrát zrovna tady v Livignu, kde to prostě miluju. Jezdíme sem trénovat už dva roky.
Podél trati jste měla dost českých fanoušků. To byli známí z Vimperka? Od nás sem přijely asi tři výpravy. Byla to nádhera. Myslela jsem, že závodím v Česku. Všude vlály naše vlajky a moje mamča byla slyšet snad přes celé údolí... O ni jsem se úplně bála. Byla strašně zadýchaná, pořád lítala podél trati. Strašně to se mnou prožívala. Táta byl na občerstvovací stanici a musím říct, že na tom zlatu mají oba velkou zásluhu.
Jak jste zaháněla předstartovní nervozitu? Nechala jsem mobil v hotelu, aby mě nic nerozptylovalo. Snažila jsem se uklidnit, ale stejně jsem na startu měla tep asi 160... Nešlo to ukočírovat. Věděla jsem, že mám v juniorkách poslední šanci, za rok jdu do žen. Ale naštěstí mi nikdo neříkal: musíš, musíš. Mám radost, že to vyšlo.
Půjdete titul řádně oslavit? Oslava bude velká, budu slavit až do odjezdu domů. V jednom baru mi slovenská servírka slíbila pití zadarmo. Ale dneska jsem tak hotová, že půjdu asi do hajan. Možná jen skleničku šampusu. Kdybych si teď dala panáka, tak to se mnou práskne. Musím postupně. Ale taťka s trenérem moje zlato určitě budou slavit hned.
