Článek
Máte za sebou první čtyři měsíce po návratu mezi bikery. Udělal jste správný krok, když jste opustil silniční cyklistiku?
Rozhodně! Jsem za návrat nesmírně rád. Potvrdil jsem si to hned na prvních závodech. Biky mě víc baví, naplňují.
Takže vás nepřepadá stesk či lítost, když vidíte záběry ze závodů, které jste v minulém roce absolvoval?
Ani trošku. Když přijedu z tréninku, kouknu se na sestřih nebo konec etap. Zkusil jsem to a být součástí už bych nechtěl. Na silnici jsem vše vnímal jen jako tvrdou práci, zatímco horská kola jsou koníček i práce v jednom. Jasně, kdybych neměl volbu, zůstal bych v silničním pelotonu. Ale když mám možnost si vybrat...
Přitom se říká, že silniční cyklistika je královskou disciplínou.
Je to i o mojí povaze. Výsledky ostatních kluků by měly být radostí celého týmu. Já to tak neměl. Byl jsem zvyklý jezdit za sebe, vyhrávat za sebe. Asi bych potřeboval více času. Většina kluků jezdí na silnici od dětství, jsou k tomu vedení. Já dostával šance i v pozici lídra nebo jako hlavní domestik. Ale po psychické stránce to bylo hodně těžké. Nenaplňovalo mě to. Kdyby mi šlo o finance, zůstal bych na silnici. Ale nedělám cyklistiku jen pro peníze. Mým cílem je něco dokázat, vyhrát velké závody. Už se nemusím nikomu podřizovat.
Když jste do silničního pelotonu přestupoval, byl jste nadšený, což platilo i v průběhu jara, které vyvrcholilo vaší nominací na Tour de France, nejslavnější závod planety. Kdy se zrodilo rozhodnutí vrátit se do světa horských kol?
Když jsem jel Kolem Švýcarska, cítil jsem se fantasticky. Ale pak na Tour de France ve mně uzrálo přesvědčení, že ten sport dělat nechci.
Přitom jste tvrdil, že jet Tour je splněný sen?
Jo. To pořád platí. Chtěl jsem to zkusit. Ale jet Tour podruhé? Ani za nic. Víckrát bych ji absolvovat nechtěl.
Ovlivnilo váš úsudek zranění kolene, které jste si z Tour de France přivezl, a pak se dva a půl měsíce léčil?
Byl jsem znechucený přístupem týmu. Připadal jsem si jako nástroj. Dva měsíce jsem neseděl na kole a z vedení mi zavolali, abych jel Lombardii, nejtěžší podzimní klasiku. Nevím, jestli to dělali se všemi jezdci nebo jen se mnou, protože jsem přišel z biků. Pomalu jsme musel lidi ve vedení prosit, že nemůžu závodit.
Přece museli vědět, jaký je váš zdravotní stav? Nebo o vývoji léčby neměli ponětí?
Během Tour se týmový doktor na koleno podíval a řekl, že je v něm zánět. Slyšel jsem: Jdi na masáž a vezmi si brufen. Vyšetření žádné. Výsledkem bylo, že jsem odstoupil. Čtrnáct dnů jsem nešel na kolo, pak jsem začal trénovat, ale koleno děsně bolelo. Měli jsme velkou marodku, tlačili na mě kvůli startům. Pořád jsem koleno pokoušel. Byl jsem v děsném stresu. Až když jsem začal všechno řešit vlastní cestou, začal se zdravotní stav zlepšovat.
Představoval tedy návrat do dobře známého bikerského prostředí úlevu?
Obrovskou. Jsme soupeři na trati, ale mimo závody se většina kluků kamarádí. Třeba při svěťáku v Kanadě je kavárna, kde se sjedou úplně všichni a klábosí spolu. Na silnici? V pelotonu by se lidé byli schopní mezi sebou poprat. I v rámci týmu jsem cítil, že je to hodně napjaté. Když člověk udělá něco špatně, hned se lidi hádali. O přátelství nelze hovořit ani náhodou. Za celou sezónu jsme si zašli jen jednou na pizzu a pivo. A vlastně ještě potají, když odjeli sportovní ředitelé. Poznal jsem jen jeden tým a v jediné sezóně, neodsuzuji ten svět, ale pro mě silnice nebyla.
Jaký poznatek z té roční zkušenosti pro vás byl nejpřínosnější?
Určitě soustředění na vysoké nadmořské výšce. Jenže v mém případě se to zase proměnilo v trápení. Na šestihodinové tréninky jsem neměl přísun energie, protože mě nutili snižovat váhu. Tudíž jsem hladověl. Sice jsem předepsanou porci na kole vydržel, ale jel jsem jen ve vytrvalostním pásu, výkonnostně jsem se neposouval.
V elitním týmu World Tour jste hladověl?
Bylo to hrozné. Večeře bez sacharidů. Jen maso a salát, ještě v omezeném množství. A bílý jogurt. Ráno hodinu a půl až dvě na lačno, pak snídaně zase bez cukrů, takže jen vajíčka. Následovaly tři až čtyři hodiny na kole, a pak večeře zase bez cukrů. Některým klukům to nevadilo, ale já neměl sílu. Netvrdím, že jde o špatný systém. K silnici asi patří. Ale mně nevyhovoval. Pořád mi vyčítali, že mám tuk. Na biku mám v sezóně devětašedesát kilogramů. Nicméně v týmu na silnici měli požadavek, abych shodil sedm kilogramů! To jsem neměl za celou kariéru. Během Tour jsem se dostal na pětašedesát. A byl jsem vyřízený.
Bylo hodně složité najít angažmá po roce mimo prostředí horských kol? Nebo start na Tour de France otvírá závodníkovi dveře?
Zájem byl slušný, nešlo o nic složitého. Měl jsem více nabídek, byť nešlo o extra velké týmy. Ale já chtěl něco s dlouhodobějším výhledem. Směrem k olympiádě. Jeden sen jsem naplnil. Proč by nemohl vyjít i další spojený s medailí z Tokia.
Hledíte až tak daleko?
Zajet v letošní sezóně dobrý výsledek bude hodně složité. Startuji z poslední řady, protože nemám žádné body v žebříčku. První závody jsem bral jako přípravu. Vše směřuji ke květnovému Světovému poháru v Novém Městě. Ale jsem v klidu. Budu sbírat body, abych příští rok nejezdil ze zadních pozic a mohl reálně bojovat o olympijskou nominaci.
Byl rok v silničním pelotonu pozitivní alespoň z hlediska odjetých kilometrů?
Určitě. Mám tah v nohou, jímž jsem nikdy nedisponoval. Silovou vytrvalost mám určitě lepší.
Využijete tréninkové poznatky ze silnice i nyní na horském kole?
Jde spíše o skladbu přípravy. Na silnici se člověk chystá na spoustu závodů, některé trvají tři týdny. Na biku je třeba být v top formě na jeden konkrétní den. Myslím, že více trénovat nejde. Z elity trénují všichni stejně, tudíž na maximum. Kouzlo je v detailech.
