Článek
„Tolik jako Norů nebo Italů nás není, u nich nemusí trenéři pomáhat, ale stačí nám to,“ říká Jan Pešina, šéf servismanské party. Má v ní převážně bývalé lyžaře, mj. Víta Fouska či Jana Baranyka. Sám kdysi lyžoval, bavilo ho chystat si lyže. Od roku 1993 se v tom může vyžívat dokonale. „Po vojně mi to nabídli jako práci,“ připomíná.
Desítky párů lyží čekají denně na mázu, na testování. Nekonečné vykládání a nakládání je také zaměstnává. Kočují od polárního kruhu až k alpským ledovcům. „Najedeme tak 35 000 kilometrů za sezónu,“ říká Pešina. MS vítá jako relativně klidnou akci. „Třeba proti zběsilým přesunům při etapové Tour de Ski.“
Problém je u značek, naznačeuje Pešina
Rukama jeho lidem projdou statisíce. Tolik stojí ‚máza‘ na zimu. „Asi milión tři sta tisíc,“ upřesňuje nezbytný vklad do bojů o medaile. Úspěch či neúspěch mají doslova ve svých rukou. Nezřídka se k nim obrací vyčítavé pohledy. „Ale na tomto mistrovství je problém spíše u některých značek než u samotného mazání,“ míní Pešina i jeho kolegové.
Nemyslí, že by jim chybělo vybavení proti špičce. „Dostáváme stále něco na zkoušení a testování, ale z toho nového je vždy tak deset procent užitečného,“ podotýká Fousek, osobní Bauerův servisman.
Jsou lyžařskými zanícenci, ale vždy ke konci sezóny se už těší až chemií prosycené buňky vymění za čerstvý vzduch. „U nás se to tak neřeší, Švédové a Norové to ale prohlásili za rizikovou práci,“ říká Pešina. Zvláště smývání vosků a zažehlování prášků na skluznice je brutální nápor.
„Máme roušky, někde při svěťácích to ale není nic platné, lyže se dělají ve velkých stanech a každý zažehluje v jinou dobu a třeba už roušku sundáte. To je pak drsné, třeba i k závodníkům, kteří k nám musí,“ dodává Pešina a libuje si v liberecké buňce, kterou má tým sám pro sebe...
