Článek
Jedete na olympiádu popáté, už patnáct let patříte k nejlepším na světě, ale chybí vám velké zlato. Troufáte si na něj v šestatřiceti? Vím, že jsem nazýván tím, kdo nevyhrál žádný velký závod. Necítím se ale, že bych měl patřit do starého železa. Letošní výsledky mi dávají sebedůvěru, znovu jsem mezi nejlepšími skifaři a jezdím dynamičtěji i lépe zvládám dříve slabší starty.
Čím si ten posun vysvětlujete? Podařilo se mi konečně zapracovat i na technice, tahám vesla z vody dřív, což mě zrychlilo a ušetřím i trochu sil. Prvenství při závodě Světového poháru v Mnichově bylo nejsprávnějším povzbuzením a skalpu světového šampióna Tufteho si cením.
K vítězství je nutné i štěstí, jak reálná se vám ale zdá medaile? Můžu ji mít, ale bylo by ode mne hloupé říkat, že si pro ni jedu. Hlavně se chci dostat do finále, v něm udržet kontakt se špičkou a ve finiši se ukáže, na co právě mám. Těch sedm minut na vodě ale musím zvládnout s čistou hlavou. Medaile jsou jen tři a uchazečů o ně rozhodně víc.
Olympijské soutěže veslařů se letos jedou velmi brzy ráno, kdy ještě nemají být na dráze v Schinias velké vlny. Jak si na to zvykáte? Kvůli očekávaným vlnám v Aténách jsem si pořídil novou loď, vyšší a tvrdší, a brzkým začátkům se snažím přizpůsobit i trénink, ale protože rád spím, jde o náročné přemáhání. Nejdůležitější je, abychom v rámci možností měli regulérní podmínky.
V čem je největší nebezpečí velkých vln? Když jsou opravdu velké, stačí málo a loď se zastaví. Nebezpečí kraba, tedy plácnutí vesla o vodu, se na rozbouřené hladině výrazně zvyšuje. Člověk pak může být sebelépe připravený. Nerad bych také zažil zkracování tratě. Jet pouze kilometr, to je úplně jiná disciplína než klasické dva kilometry.
Čím si vysvětlujte svou skifařskou dlouhověkost? Opravdu nevím, čím to přesně je. Poctivě trénuju a možná mám i nějaké dispozice pro to, abych tu dřinu vydržel a přitom si zachoval stabilní výkonnost. Nejcennější pro mne zůstává olympijské stříbro z Barcelony před dvanácti lety. Vážím si ale i všech sedmi medailí z MS, přičemž ta poslední z roku 2001 je sice bronzová, ale tehdy jsem byl zřejmě nejblíže k tomu zlatu, nějakých 57 setin sekundy.
Dost často vzpomínám i na MS v roce 1993 doma v Račicích, kde mi vzal zlato tehdy docela neznámý Kanaďan Porter. Byl sice strokem zlaté olympijské osmiveslice, ale na skifu se objevil jako blesk z čistého nebe a nikdo nečekal, že bude takhle rychlý, hlavně já s ním nepočítal.
Jaké to je nastupovat proti stále mladším soupeřům, z nichž někteří v roce 1989, kdy jste získal své první světové stříbro, teprve chodili do školy? Když se na to díváte touto optikou, tak je to fakt hrozné. Potkávám vlastně už třetí generaci soupeřů, ale mě těší, že dokážu prohánět i mladé, a stále tu je i skupinka veslařů, s nimiž se potkávám dlouhá léta, a třeba Estonec Jaanson je ještě o 2,5 roku starší. Hodně jsem toho prožil i se Slovincem Čopem, který se ale na olympiádu chystá na dvojskifu. Ti dva jsou mi blízcí, že si docela rozumíme a nemusíme se bavit anglicky, což mi moc nejde.
Přemýšlíte o tom, že po Aténách ukončíte kariéru? Před časem jsem zvažoval zkusit štěstí ve větší lodi, ale když to nevyšlo, chci ještě něco dokázat na skifu. Vím, že konec kariéry se blíží, ale přece o něm nebudu mluvit před vrcholem sezóny.
