Článek
Dělová koule z Kansasu, jak je sprinter přezdíván, o sobě po dlouhé době dala vědět na americké olympijské kvalifikaci v Sacramentu. V závodě, v němž čtyři atleti zaběhli čas pod deset vteřin, zvítězil a pasoval se na jednoho z horkých kandidátů pro olympijský sprint.
Test formy v Evropě pak pro něj tak zářivý nebyl. V Londýně nečekaně podlehl Jamajčanu Powellovi. "Myslím, že jsem lepší než on," prohlásil Greene sebevědomě. "Je velmi silný, má dobrý start i finiš. Teď už ale vím, proč jsem v Anglii prohrál," pronesl před včerejším mítinkem Zlaté ligy v Curychu, aniž by upřesnil důvody porážky.
Rychlejší jen Crawford
Rychleji než Greene v Sacramentu (9,91 s) zaběhl letos pouze jeho krajan Crawford, třicetiletý sprinter tak doufá, že bude po Carlu Lewisovi dalším Američanem, který obhájí olympijské zlato na nejkratší trati. "Moje pozice je skvělá, i když sprint je hodně nevyzpytatelný. Nepotřebuji další zlato z olympiády, ale budu ho mít," vyhlašoval.
Pro svoji výřečnost a přehnané sebevědomí má mnoho kritiků. Po zisku titulu mistra světa před sedmi lety v Aténách vyplázl na Kanaďana Baileyho jazyk, po vítězství štafety v Sydney zas bujaré oslavy amerických sprinterů vedly až k omluvám oficiálních činovníků.
"Maurice byl vždy dost nafoukaný," přiznal na stránkách televize NBC i Greenův nejlepší kamarád, překážkář Larry Wade. S ostatními atlety ale vychází poměrně dobře, v tréninkové skupině je s krajanem Drummondem a Boldonem z Trinidadu. Vede je bývalý výborný čtvrtkař John Smith. "Vybral jsem si ho prostě proto, že je to nejlepší trenér na světě."
Greene umí ukázat i svojí přívětivější tvář. Když vyhrál v americké obdobě soutěže Kdo chce být milionářem 125 tisíc dolarů, polovinu částky věnoval fondu na podporu Afroameričanů, je i laureátem ocenění Humanitární pracovník roku za vedení nadace pro mládež ve svém rodném Kansasu.
Krize už je pryč
S atletikou začal Greene v osmi letech a už v patnácti prohlašoval, že jednou porazí tehdy fenomenálního Carla Lewise. O pět let později se mu to skutečně podařilo. Do Atlanty se však ještě nekvalifikoval. "To se už nesmí stát, dokud budu běhat, aby olympijské finále bylo beze mě," řekl tehdy svému otci.
Greenova zlatá éra spadá do let 1997 až 2001, kdy vyhrál všechny tři mistrovství světa, v Sydney přidal zlato i v americké sprinterské štafetě. Patřil mu světový rekord výkonem 9,79 s, než ho o něj o setinu připravil krajan Montgomery. I tak Greenovi dodnes patří tři ze čtyř nejlepších časů historie. V roce 2000 se utkal o titul nejrychlejšího běžce planety s legendárním Michaelem Johnsonem, ale z exhibičního klání se stala fraška - ani jeden závod na 200 metrů nedokončil.
Pak ale přišla hluchá léta. V roce 2002 dokonce zaběhl nejpomalejší čas své profesionální kariéry - 10,56 s! Greene krizi dával za vinu složitému odchodu od sponzora firmy Nike, zraněním i několika úmrtím v rodině, v roce 2003 navíc shořel při požárech v Jižní Kalifornii jeho dům. Toto období je však podle jeho slov již dávno pryč, teď je opět připraven stát se nejrychlejším mužem planety.
