Článek
V noci na středu sice spadlo doslova deset dešťových kapek na metr čtvereční, ale ty se ihned vypařily. Ve vzduchu bylo kromě výfukových plynů cítit i předstartovní napětí. Doslova geometrickou řadou se plnily olympijská vesnice, hlavní tiskové středisko a dopravní prostředky. Na mnoha místech se stále horečně pracovalo, jako by pár vysazených stromků nebo keřů mohlo ještě něco zachránit.
Aténské hry se budou odbývat mezi desítkami kilometrů plotů potažených pestrobarevným plátnem s olympijskou tematikou. Na první pohled a z dálky to vypadá docela hezky, ale zblízka, pod plátnem a nad ním, bylo vidět kamení, hlínu, suť a stavební stroje. Bez lidí.
Co je za plotem, je tabu, už se upravuje jen to, co zakrýt nelze. Stánky s občerstvením a suvenýry jsou zatím většinou zavřené, ale z dodávkových aut prodavači pilně vykládají do stánků zboží, co nepodléhá zkáze.
Pruh řidiči respektují
Vyčleněný dopravní pruh, oddělený tmavě oranžovou čárou a navíc s namalovanými olympijskými kruhy, kupodivu ostatní řidiči respektují, takže olympijské autobusy, ať se sportovci nebo novináři či dalšími účastníky her, jedou plynule. Když jedou...
Autobus totiž nemusí vůbec přijet. Délku stanovených intervalů, pohybující se od patnácti do šedesáti minut, určují řidiči a dispečeři na stanovištích. Dvacet minut někdy trvá třeba i šedesát, nebo autobus v zastávce prostě nezastaví. Některé jezdí prázdné, jiné přeplněné a na nástupišti nechají další zájemce, kterým třeba za chvíli začínají tréninky.
Když se k tomu přidá přeochotná, zřejmě na slunci dlouho pobývající dobrovolnice a Atén neznalý řidič, kteří se neustále dohadují, kde odbočit, lehce minete svůj hotel a přijedete k němu po půlhodině z druhé strany.
Americký novinář, který zůstal sám s touto bludnou dvojicí v nočním autobuse, za námi vyslal při loučení závistivý a zoufalý pohled zároveň. Možná s ním jezdí ještě teď po Aténách a hledají jeho hotel.
Proměnili stadión v jezero
Athéna a Prévot se jako správní maskoti smějí ze všeho možného. Člověk jim úsměv, i když namalovaný, kolikrát závidí. V komplexu Helleniko jsou mezi jednotlivými sportovišti až dvoukilometrové vzdálenosti. Nikde kousek stínu, ani hlt vody. Přitom o sto metrů dál, za kolejemi tramvajové rychlodráhy, šplouchá moře a v něm se ráchají stovky turistů.
Start her se počítá na hodiny. Pořadatelé už při nácviku slavnostního zahájení otestovali i přeměnu plochy Olympijského stadiónu ve velké jezero. Denně dlouho do noci zkoušejí, ale jestli olympijský oheň zapálí kapitán čerstvých fotbalových mistrů Evropy Zagorakis nebo kapitán někdejších basketbalových mistrů Evropy Gallis, či sprinterský mistr světa a olympijský vítěz Kenteris, pořadatelé tají.
Vše tak nějak funguje. Navíc pod dohledem tisíců policistů a vojáků. Na nejdůležitějších místech jsou hlídky v neprůstřelných vestách a se samopaly, od jejichž hlavní se odrážejí sluneční paprsky a házejí prasátka. Přísné kontroly jsou samozřejmostí. I před bezvýznamným hotelem Fénix, kde bydlí jen pár desítek novinářů, je dnem i nocí několikačlenná policejní hlídka.
Možná to ale bude tím, že tam jsou i izraelští kolegové. Bohužel, ozbrojenci a ploty s ostnatým drátem patří, asi už neodmyslitelně, k olympiádám od Mnichova 1972, kdy palestinští teroristé povraždili jedenáct izraelských sportovců. Snad se Atény zapíší do análů jen sportovními výsledky...
