Rubriky:

LOH

Kůrková: Umím si představit život bez střílení i návrat k němu

16. srpna 2004 10:01 - ATÉNY

O víc než příjemné překvapení se postarala střelkyně Kateřina Kůrková ziskem bronzové medaile hned v úvodu Her v Aténách. Dvacetiletá reprezentantka se chystá na studium fyzioterapie a v rozhovoru pro Právo říká: "Neplánuji, co bude se střílením dál a už vůbec nemyslím tak daleko, jako je příští olympiáda."

Jaký to je pocit získat olympijskou medaili, na kterou táta, ač vynikající střelec, nikdy nedosáhl?
Úžasný. Myslela jsem i na něj a na svoje nejbližší, přítele, sestru Áju, maminku. V sobotu byl můj šťastný den. Jeden z nejkrásnějších v kariéře, protože jsem měla dobrý pocit ze svého výkonu.

Finále se změnilo v obrovské drama. Tušila jste, jak si stojíte před poslední ránou, kterou Číňaka Žao dala 10,6 bodu?
Vůbec ne. Na tabuli nebylo vidět. Do finále jsem šla klidná, protože jsem měla vlastně splněno. Ve svém prvním olympijském závodě jsem chtěla mezi osm nejlepších. Před každou ránou jsem si říkala, že si teď už musím jen dělat po svém svoji práci.

Podle svých nízkých desítek v prostředku finále jsem si myslela, že jsem někde kolem šestého místa. Řekla jsem si, že to umím lépe a do té poslední jsem dala to nejlepší, co ve mně bylo. Po poslední ráně jsem se podívala na tribunu a tam na mně čeští fanoušci i kamarádi z německého Coburku, za který střílím bundesligu, mávali, že jsem třetí.

Co vás v tu chvíli napadlo?
Bylo to pro mne překvapení a obrovské zadostiučinění. Tenhle závod jsem střílela absolutně nejlépe a dosáhla jsem to, co jsem chtěla. Těch prvních devatenáct desítek v kvalifikaci, ty byly nejlepší v mém životě. Když jsem dala první devítku, jen jsem si řekla: A je tam! Už můžu v klidu pokračovat.

V tu chvíli ze mne napětí úplně spadlo. Pak přišla ještě jedna a dvě ve finále. Přitom ta první byla dobře vystřelená, ale nízko mířená. Čert ji vem! Někdy střílím desítky, ani nevím jak, dvakrát se mi takhle podařil absolutní nástřel 400 bodů. Teď jsem dvakrát trochu ztratila koncentraci a byly z toho devítky. Ale skutečně jsem spokojená se svým výkonem a šťastná, že mám medaili.

Věděla jste, že střílíte podle pořadatelů za Čínu?
To mi řekli až před slavnostním vyhlášením. Už jsem ale byla i Ruska, takže mě to nevzrušuje.

Bronz z olympiády, zlato z mistrovství světa i Evropy. Která z těch medailí je nejcennější?
To se těžko srovnává, ale tyhle tři bych dala do jedné roviny. Než na ně budu mít v novém bytě místo, budou za dvířky jedné skříňky ležet všechny pěkně v jednom chumlu.

Nemyslela jste v koutku duše na zlato?
Opravdu ne! I když ode mne mnozí medaili čekali a někteří i tu nejcennější, dala jsem si za cíl finále. V konkurenci, která se v Aténách sešla by bylo drzé rovnou myslet na zlato. Nebylo by ani spravedlivé, kdybych ji získala, protože jsou tu zkušenější střelkyně, kterým k ní dřív chyběl třeba kousíček. Chtěla jsem být hlavně vnitřně spokojená. Od toho se pak odvine dobrý výsledek. Ten bronz je trochu nad plán. O to větší z něj mám radost.

Vytkl vám táta trenér před finále nějaké chyby?
Nebyl čas, ani jsem si pořádně neodpočinula. Jen mi řekl, že mám splněno a teď ať si střílím, jak chci a také jak nejlépe umím, protože střílet umím. Říkala jsem mu, ať není nervózní, jenže on mě neposlechne. Stejně byl jako na trní.

Vy ho posloucháte?
Samozřejmě, je to táta a trenér! No... Mám ale svoji hlavu, takže občas o střílení poněkud vášnivěji diskutujeme a nehneme se ze svých názorů, až musí zasáhnout maminka. Jeho rady pochopitelně beru, má mi co říct, hodně toho dokázal, ale hledám i svoji cestu.

Prý jste toho před závodem moc nenaspala...
Sledovali jsme v mezinárodní zóně v olympijské vesnici slavnostní zahájení. Nástup byl dlouhý, ale našim jsme na dálku zamávali. Chtěla jsem vidět i zapálení olympijského ohně, takže jsem šla spát kolem půl jedné a v šest už jsem byla na nohou. Žádný problém, byla jsem odpočatá a spala jsem dobře.

Jen jsem málo jedla. Jedinou suchou housku. Také jsem toho moc nevypila, což se projevilo na dlouhém čekání na dopingu. Teď se těším do vesnice na jídlo. Dám si, na co budu mít chuť, ale musím pomalu, aby mi nebylo špatně a večer v českém olympijském domě určitě dojde i na skleničku šampaňského.

V závěru základního závodu jste vystřelila poslední ránu necelou minutu před koncem stanoveného času. Nebylo to riskantní čekat tak dlouho?
Kdepak, čas mám v oku, hlídám si ho. Na poslední ránu mi stačí dvě minuty. Potřebovala jsem si trochu oddechnout, také už pracovala nervozita. Chtěla jsem základní závod zakončit stovkou. Pauziček jsem si udělala víc, pokaždé, když jsem měla pocit, že to jde dolů.

Na stolku vám leží tři plyšáci. Modrý pejsek už je známý od mistrovství světa v Lahti, ale co to prasátko a žirafa?
Pejsek je nejstarší, toho jsem dostala před lety od svého přítele. Cestuje se mnou všude a už je to na něm znát, ale všichni tři jsou moje štěstí. I na stupních vítězů jsou se mnou. Pejska mám vzhledem k zásluhám v ruce, ostatní jsou v kapse. Žirafka je od sestry Alenky, prasátko od jejího přítele.

Máte bronzovou medaili a za ni dostanete tři sta tisíc korun, budete také známější. Myslíte, že se změní váš život?
Proč by se měl měnit? Jsou to sice příjemné věci, ale když je člověk svůj, tak ho ani takový úspěch nezmění. Momentálně jsem obtěžkaná krásným kovem a na hlavě mám vavřínový věnec, který si určitě schovám. Nic víc se nezměnilo a v mojí hlavě ani nezmění. Já střelbu nedělám pro peníze, ale pro ten krásný pocit, který jsem dnes zažila. Peníze si uložím, časem se hodí. Chceme s přítelem větší byt, abychom později mohli založit rodinu.

Co střílení...
Nejsem profesionálka, takže je u mne na třetím místě za školou a přítelem. Navíc mi opravdu stačí trénovat třeba tři dny v týdnu. Mám alespoň čistší hlavu, což se projeví na dobrých výsledcích. Od září studuji v Plzni fyzioterapeutickou školu. Baví mě to. Vžít se do pocitů lidí, pomáhat jim na těle i na duši, to je úžasné. Někdy se přistihnu, že si jejich potíže až moc připouštím.

Už jsem zkoušela lehce masírovat přítele. Nestěžoval si. Sama potřebuji dát dohromady záda, při střelbě strašně trpí. Chci se setkat s panem Kolářem, jednak aby mi pomohl a také abych se něco dozvěděla. Dřív jsem chtěla studovat medicínu, ale u toho bych za těch šest let zestárla.

Umíte si představit život bez pušky?
Umím si představit život bez střílení i návrat k němu. Neživí mě a živit nebude. Teď je na prvním místě škola, pak to bude asi rodina. Neplánuji, co bude se střílením dál a už vůbec nemyslím tak daleko, jako je příští olympiáda. Střílení mám v sobě, alespoň co se týká vzduchovky. Vím, jak střílet, jak má vypadat rána, to je základ pro návrat. Nebyl by to velký problém a nebyla bych ani první. Navíc ani neuvažuji o tom, že bych navždy skončila.

Vraťme se k Aténám. Další závod střílíte v pátek, budete se na něj speciálně připravovat nebo ho vezmete už jen jako účast na olympiádě?
Malorážka je pro mne pořád ta druhá disciplína. Ale určitě potrénuji. Určitě budu střílet klidně, protože už mám splněno. Uvidíme, co z toho bude.

kft, kez, Sport.cz, Právo

Zrušit


Časová osa: LOH

Filtr článků - LOH