Článek
Cesta k třetímu místu v olympijském závodě pro vás byla hodně trnitá, jste nakonec s výsledkem spokojeni?
Jaroslav Volf: Byly to děsné nervy, ale můžeme být rádi za medaili. Přáli jsme si to a máme ji. Možná mohla být lesklejší než bronzová, jenže to bychom museli trať projet čistě.
Ondřej Štěpánek: Voda tu byla hodně těžká, náročná na sílu i projetí různých kombinací branek, takže to, že jsme se s ní porvali na konečné třetí místo, určitě není špatné. Jezdili jsme tu hodně rychle, nevyvarovali jsme se však šťouchů. V cíli jsme se pak třásli, jak to dopadne, a medaili určitě bereme.
Můžete přiblížit obě vaše zaváhání ve finálové jízdě?
Volf: První šťouch byl špičkou lodi ve dvanácté brance, o něm jsme dobře věděli. Já ale tušil, že tam pak byl i lehký dotek mou vestou těsně před koncem. Nemusel být ale asi ani jeden, jenže v některých chvílích jsme loď museli spíš řídit, než by se sama klouzala po vodě.
Štěpánek: Ten druhý byl podle zápisu v osmnáctce, ale já ho vůbec neregistroval, i když většinu Volfíkových šťouchů zezadu vidím.
Po projetí cílem to pár vteřin vypadalo na medailovou jistotu, jenže rozhodčí vám pak přidali ještě dvouvteřinovou penalizaci za ten dotek v osmnácté brance, což znamenalo průběžně až druhou příčku. Nahoře čekaly v té chvíli ještě dvě posádky, jak vám bylo?
Volf: Nejdříve jsme jásali, když jsem ale spatřil na tabuli ten přimáznutý šťouch, bál jsem se, že je vše ztraceno. Cítil jsem pak hodně velké vnitřní napětí a raději musel zmizet z vody.
Štěpánek: Jarda vystoupil z lodi a šel si sednout na břeh, já tam ale zůstal sedět a chtěl být tak trochu sám se sebou. Můj stav by se dal přirovnat k pasivní rezignaci.
Zdála se vám v tu chvíli medaile ztracená?
Volf: Už jsem nevěřil, že by to Francouzi nebo snad naprosto suverénní slovenští bratři pokazili, viděl jsem nás na konečném čtvrtém místě a řeknu vám, že to moc hezká představa nebyla.
Štěpánek: Na jízdu Quemeraise s LePennecem jsem se nedokázal dívat, raději jsem upřeně hleděl do vody. Až řev našich lidí ze břehu mě přinutil zvednout oči a viděl jsem, že si taky dvakrát šťouchli a dojíždí s horším časem. Najednou přišla úleva a radost. Podíval jsem se na Járu a snad v jeden okamžik jsme oba zvedli palec.
Volf: Zažili jsme něco podobného jako Jiras s Máderem před čtyřmi roky v Sydney. Zase to bylo čekání na jízdu Francouzů a znovu to vyšlo.
Cítíte, že váš výsledek zachránil dobré olympijské jméno českému vodnímu slalomu?
Štěpánek: Necítím se jako zachránce, ale mám velkou radost z našeho úspěchu. Přiznávám však, že jsem noc před závodem spal velmi lehce a dost často se i budil. Nervozita pracovala.
Volf: Já ten tlak, že se od nás očekává medailový výsledek, začal pociťovat už ve středu, když to nevyšlo kajakářkám, a to vše ještě zvýšilo mé předstartovní vibrace.
Jak vám pak bylo na stupních vítězů s bronzem na krku?
Volf: Byli jsme vyčerpaní, ale šťastní.
Štěpánek: Stát na stupních vítězů s vavřínovým věncem antických hrdinů, to byla fakt už jen třešnička na dortu. Největší pocit štěstí jsme zažívali na vodě, ale hlavně nám to vše dojde zřejmě až postupně, až si na tu medaili zvykneme.
Jak vypadala bezprostřední oslava bronzu?
Štěpánek: Studené pivo bylo absolutní nutnost, protože jsem dojel úplně vyprahlý. Dost dlouho mi ale trvalo, než jsem se k němu dostal. Večer jsme poseděli chvíli v Českém olympijském domě, ale dali jsme sotva dvě, pak jsem únavou odpadal a musel si jít lehnout.
Volf: Přiznávám, že nějaký alkohol ještě požijeme, po takovém vypětí se to snad dá pochopit.
Co uděláte s finanční prémií od Českého olympijského výboru, za bronz každému z vás připadne 300 tisíc korun?
Štěpánek: To je další třešnička na dortu, já jsem ale nenáročný člověk a snad všechno mám, ale to víte, že si něco hezkého pořídím.
Volf: Já v tom mám úplně jasno. Potřeboval bych auto, můj starý favorit už dosluhuje. Na nové to nebude, ale slušný vůz z bazaru by se za ty peníze dal pořídit.
