Rubriky:

LOH

Šebrle: Motivaci mám, ještě jsem nebyl mistrem světa

26. srpna 2004 11:53 - ATÉNY

Roman Šebrle se v Aténách dočkal olympijského zlata, a poslední metou v jeho už tak bohaté kariéře proněj tak zůstává titul mistra světa. Nový olympijský vítěz přiznal, že při závodě cítil velkou nervozitu, prozradil jaké má talismany, a že už se těší na další olympiádu za čtyři roky v Pekingu.To vše a mnohem více vyprávěl Šebrle v rozhovoru pro deník Právo.

 

PRÁVO/Petr Hloušek

Už jste den olympijským vítězem. Co se vám vybaví nejvíc z úterního večera?
Závěr závodu. Patnáctistovka, kdy jsem běžel tak, abych měl Karpova i Claye pod dohledem a mohl si vychutnávat ten krásný pocit vítězství. Pořád se cítím nesmírně šťastný. Ten pocit se nedá s ničím srovnat. A samozřejmě ty nádherné okamžiky po proběhnutí cílem. To se nezapomíná.

Nechal jste si nahrát svůj závod na video?
Pochopitelně a určitě se na něj někdy podívám. Budu ho pouštět synovi Štěpánovi. Sám se jím budu kochat, až budu pupkatý dědek a budu nostalgicky vzpomínat.

Bál jste se některé disciplíny?
Tyče, protože mi to moc neskákalo. Nejhůř mi bylo po čtvrtce. I když jsem si udělal v kouli a disku osobní rekordy, nemohu říct, že by byla některá disciplína vyloženě nejlepší, ale žádná nebyla vysloveně špatná. Se všemi jsem byl vcelku spokojený. Vždycky se můžete zlepšovat, ale také se vám nemusí něco povést.

Myslel jste na hranici 8900 bodů?
Hlavně trenér na ni myslel a musím přiznat, že byla dosažitelná. Určitě bych ji v patnáctistovce zvládl. Nechtěl jsem riskovat, i když síly jsem na to měl. Při takhle našlapaném závodě se na překonávání nějakých hranic nehraje. Po té čtvrtce hrůzy jsem měl trochu obavu. Po prvním kole jsem si říkal, že zrychlím, ale pak jsem to hned zavrhl. Až závěr jsem šel naplno.

Po oba dny jste vypadal hrozně nervózní...
Také jsem byl. Nikdy v životě jsem něco takového nezažil. Asi to bylo dobrou formou. Cítil jsem, že na to mám. Ale tohle je olympiáda. Vmísil se do toho strach, abych tu šanci nepropásl. K tomu ty organizační zmatky... Jsem rád, že to mám za sebou.

V pondělí jste šel spát po půlnoci, v úterý jste vstával šest. Vy jste nespavec?
Kdepak, spím naopak rád, ale jinak to prostě nešlo. Asi jsem si vybral blbou disciplínu.

Někteří závodníci rozhazovali po závodě tretry a další části výstroje. Vy také něco rozdáte?
Jedno startovní číslo dostane můj největší kamarád. Tretry si určitě nechám. Adidasky z patnáctistovky se mnou zažily všechny medaile. Ty se mnou půjdou dál, dokud se nerozpadnou.

Máte nějaké talismany?
Plyšáky mám tři, od manželky, syna a paní Šimůnkové. Jsou v nich schované fotografie syna Štěpána a manželky.

Před dvanácti lety vyhrál v Barceloně olympijský desetiboj Změlík, pak přišel Dvořákův bronz z Atlanty, vaše stříbro ze Sydney a kruh se uzavřel aténským zlatem. Přemýšlel jste o této skvělé desetibojařské dvanáctiletce?
Během závodu ne. Vítězství Roberta Změlíka si ani moc nevybavuji. Tehdy jsem vlastně s atletikou začínal. Pamatuji si jen na fotky z novin, jak držel českou vlajku. Z pohledu atletiky je to pro mě strašně dávno. Samozřejmě ty další milníky, jak jste je uvedl, už ano. Ale nesouhlasím, že se kruh uzavřel. Za čtyři roky je Peking a tam bych chtěl ten krásný pocit prožít znovu. Věřím, že se u nás najdou naši nástupci a budou pokračovat.

Vy si hodně věříte. Už před Aténami jste hovořil o jednoznačném útoku na zlato. Nebylo to moc odvážné až drzé?
Věřit si musím, jinak by nemělo cenu ani chodit na start. Cítil jsem dobrou formu a bylo by nesmyslné říkat, že se jedu zúčastnit. To by mě lidi měli za blázna. Logicky jsem proto říkal, že chci vyhrát a s tím cílem jsem do Atén jel.

Kdy jste začal snít o olympijském vítězství?
O tom sní asi každý sportovec. Nevím přesně, kdy to bylo poprvé, ale po Sydney jsem si řekl, že olympiádu prostě chci vyhrát. Už tam k tomu nebylo daleko. O to víc jsem pak šel za splněním tohoto přání. Spočítal jsem si, že mi bude devětadvacet let a budu na vrcholu sil.

Bylo čekání na olympijské zlato dlouhé?
Ani ne, vždyť do špičky jsem se vlastně na velkém závodě dostal právě tady v Aténách na mistrovství světa 1997. První velký závod, nepočítám-li univerziádu, se mi povedl v roce 1999, takže to je nějakých pět let, což není moc. Liché roky ale nemám moc dobré. Loni jsem třeba hodně marodil.

Jste na vrcholu, neuvažujete o konci kariéry?
Kdepak. Rozhodně ještě nechci končit. Motivaci mám, vždyť jsem ještě nebyl mistrem světa. Pořád je co vyhrávat. To nejdůležitější jsem splnil a konečně naplno prodal to, na co jsem měl.

Je vám devětadvacet, ale proháněli vás borci o pět a víc let mladší. Nepřichází výměna generací?
Přicházejí mladí a velmi dobří desetibojaři. Clay i Karpov mě překvapili. Už jsou dobří a budou ještě lepší. Sám se řadím do střední generace, která rozhodně ještě neřekla poslední slovo.

Vyhrál jste milión, co budete s takovým balíkem peněz dělat?
On zase není tak obrovský, když si uvědomíte, že ho zdaním a zbude mi nějakých osm set tisíc. Použiji ho na barák, který samozřejmě polyká peníze a pořád chce další a další.

Na co se teď těšíte?
Na dovolenou. Pojedeme s partou mých nejlepších přátel na týden do Tunisu. Už to máme dlouho zamluvené a moc se tam těším. Také se nemohu dočkat, až kolem mne bude cupitat Štěpán.

Čeká vás v pražské Dukle povýšení?
To nevím, ale asi ano. Dostal bych majora, jako Tomáš Dvořák a Honza Železný, jenže ten získá zlato, dostane podplukovníka a zase bude nade mnou...

Jak jste strávil noc po závodě?
Jsem rozbitý, celou noc mě strašně bolely nohy. A bude to v ještě horší. Do postele jsem se dostal až kolem páté hodiny. Aby se mi dobře spalo, dal jsem si panáka. Čekali na mě v olympijské vesnici trenéři, maséři, doktoři i Dvořka. Já se vždycky těším na bujaré oslavy, a pak z toho kvůli únavě nikdy nic není. Ale určitě ještě něco přijde tady i potom doma.

Byl jste na dopinkové kontrole?
Ano. Hned po závodu, ale zdržel jsem se na ní až do čtyř do rána. Ne proto, že by se mi nechtělo, ale byla tam fronta.

Měl jste dosud alespoň chvilku pro sebe?
No, tak možná na záchodě...

kft, kez, Právo

Zrušit


Časová osa: LOH

Filtr článků - LOH