Článek
Co vám první blesklo hlavou, když jste probíhal cílem? Dostavil se pocit velkého štěstí a snad i zadostiučinění, že po třiadvaceti letech, co se pětiboji věnuji, přišel takový úspěch. Mám už stříbro i bronz z mistrovství světa, vyhrál jsem evropské zlato, ale medaile z olympijských her, která se konají jednou za čtyři roky a sledují je i lidé, kteří o pětiboji jinak moc nevědí, je pro mne obzvlášť cenná. Nejen můj výsledek, ale i Michalíkovo šesté místo jsou určitě dobrou reklamou pro náš trochu zapomenutý sport.
Kam si medaili vystavíte? Jako všechny, do vitríny k rodičům v Kařezu. Když k tomu přidám i cenné kovy ze šampionátů, které jsme získali v družstvech, je na tu sbírku docela hezký pohled.
Co o vašem olympijském bronzu rozhodlo? Na závěrečný běh si pokaždé docela věřím, a tak bylo pro mne moc důležité, že jsem si v předchozích čtyřech částech soutěže připravil takovou pozici, abych o medaili vůbec mohl usilovat. Ta ztráta byla tak malá, že jsem věřil, že je to možné.
Měl jste nějakou zvláštní taktiku pro běh? Věděl jsem, že Zadněprovskis se na mne pověsí, ale chtěl jsem se co nejrychleji dostat na medailovou pozici a pak to hlídat. Čekal jsem ale větší útok soupeřů zezadu, ke konci se už dalo běžet na jistotu.
Jaký to bylo podle vás závod? Především hodně nervózní, asi se na něm podepsala ta olympijská atmosféra. Žádná disciplína se mi nijak zvláště nepovedla, hodně jsem zkazil šerm. Měl jsem ale zase štěstí na koně, akorát jednou mi vybočil, ale jinak byl výborný. Běh byl hodně o vůli, měl jsem ji ale dost. Nechtěl jsem tu šanci pustit.
Jak jste vůbec snášel ten dlouhý den? Pro nás je to běžné, stihnutí všech pěti disciplín během jediného dne bylo podmínkou, aby moderní pětiboj zůstal v programu olympiády.
Věřil jste už před startem, že by to mohlo vyjít na medaili? Tady mohlo uspět hodně moc lidí. Čekal jsem, že to bude hodně nervózní a budou se dělat i chyby a uspěje ten, kdo jich udělá méně.
Šlo vůbec užít si radost z třetího místa, když jste hned po vyhlášení vítězů musel na dopinkovou kontrolu a tam byl tři hodiny? Trvalo mi to fakt dost dlouho, než jsem mohl odevzdat vzorek, ale právě při tom čekání mi vše postupně docházelo. Medaili jsem měl pořád u sebe, nejdříve v kapse a potom jsem si ji dal na krk a stihl si ji docela dobře prohlédnout. Užíval jsem si to a zvykal si na ni.
