Článek
Byl loňský rok největší krizí během společné kariéry?
Volf: Ze sportovního hlediska asi jo. Nečekali jsme to my, trenér ani vedení na Dukle, zaskočilo nás to všechny.Štěpánek: Pro mě byly nejhorší okamžiky už v roce 1995, kdy jsem měl mononukleózu a doktoři mi řekli, že budu muset skončit se sportem. Ale po té nominaci jsem byl taky naštvanej, hledali jsme motivaci do tréninku. Celou zimu jsme makali, ale na velké závody jsme nemohli, tak bylo těžké se donutit znovu jet do Troje, do posilovny...
A tak jste se pustili do změn. Začali jste spolupracovat s kondičním trenérem i psycholožkou. Šli byste do toho i nebýt té loňské nepovedené domácí kvalifikace?
Štěpánek: My už o tom mluvili delší dobu, že potřebujeme změnu. Roky děláme to samé, chtěli jsme zkusit něco nového a tohle byla ta nejpříhodnější situace. Vypadli jsme z mančaftu, tak co? Budeme dělat pořád to samé nebo něco změníme?Volf: Dostali jsme se do kontaktu s lidmi zvenčí. Kdybychom vyměnili trenéra, nebyla by to změna, jako když se na to kondiční trenér nebo psycholožka koukají očima člověka, který na vodě s pádlem neseděl.
Změna trenéra byla variantou?
Volf: Taky mě to napadlo, ale nechtělo se nám do toho, protože se blížila olympijská sezóna, a dělat takový zásadní krok by asi byl velký risk.
Letos jste zvládli domácí kvalifikaci a vyhráli jste mistrovství Evropy. Projevila už se spolupráce s psycholožkou Šauerovou? Jste při závodech klidnější?
Štěpánek: Mě to zklidnilo, dokážu se víc soustředit na samotnou jízdu.
Čí to byl vlastně nápad?
Volf: Po závodě jsme se sešli a bavili se o tom, co bychom mohli udělat jinak. Ani už nevím, kdo z nás to navrhl. To jsou oblasti sportovního života, které hodně lidí využívá, a my se do toho nikdy nepouštěli.
Hrálo roli, že paní Šauerová pomohla ke zlatu z Pekingu střelci Kosteleckému?
Volf: To ne. Já jsem na ni našel kontakt přes internet, až pak jsem zjistil, že už úzce spolupracuje s Duklou a zná se s naším ředitelem.
O tom, že po bronzu z Atén a stříbru z Pekingu je teď na řadě zlato asi neslýcháte rádi...
Štěpánek: Už od Pekingu to každý řešil... Musím se cítit dobře v den závodu, když se probudím, ne to řešit měsíc před ním.
Když vám zlato chybí jako poslední do olympijské sbírky, je touha po něm ještě větší než na předchozích hrách?
Štěpánek: Každá medaile je skvělá. I kdybych měl tři bronzové, jsem nadšený.Volf: Před těmi čtyřmi lety jsme si říkali, že bychom zlatou chtěli, ale teď vidíme, jak moc se konkurence zase vyrovnala, a na takové věci už se neodvažujeme ani pomýšlet.
Po hrách v Pekingu jste moc nevěděli, kde své olympijské medaile máte. Už jste jim doma vyhradili čestné místo?
Volf: Je fakt, že jsem tu aténskou dlouho hledal. Přestěhoval jsem se od našich a už jsem si je stáhl do Brandýsa, kde je mám obě společně.Štěpánek: Já už je mám taky u sebe v šuplíku.
Londýnský areál už jste si vyzkoušeli při několika tréninkových pobytech. Jaké to budou závody?
Štěpánek: V Sydney i v Aténách se kanál točil doleva, v Pekingu doprava, tady to je takové „elko". Asi je to nejrovnější olympijský kanál. Voda je těžká, ale má menší sklon než v Pekingu. Kanál je na celé trati relativně stejně široký, obtížností bych ho označil něco mezi těžkým Pekingem a lehčími Aténami.
Z organizace asi není důvod mít obavy.
Štěpánek: Jen je to opravdu pečlivě hlídané, musíte projít přes několik kontrol.
V Londýně mohou startovat na deblkanoi i kajakář se singlkanoistou. Kdyby to fungovalo i obráceně, chtěli byste si zazávodit na singlu?
Volf: Bohužel to nejde. Nebo spíš bohudík... Ale kdyby se jelo po našem závodě, šel bych do toho. Pro pobavení publika i ostatních závodníků. (úsměv)
Dovedete si představit, že vydržíte do olympiády v Riu?
Štěpánek: Nevím. Už jsme ve stadiu jako chudák Štěpánka Hilgertová, které už se několik olympiád ptáte, jestli vydrží do další. Příští rok je mistrovství světa v Praze, pak uvidíme.
Dá se vodním slalomem zajistit aspoň na nějaký čas nebo hned po konci kariéry budete muset do práce?
Štěpánek: Na barák na Floridě to není. Ale když v září skončí sezóna, do Vánoc vyžijeme. (úsměv) Mně je 32 let a živím se svým koníčkem. Mám dvě děti a vidím je vyrůstat, protože nemusím brzo vstávat do práce a vracet se pozdě večer. S dětma posnídám, odvedu je do školky, večer po tréninku si s nimi zahraju na zahradě. Když vidím sousedy, kteří jsou od rána do večera v práci, jsem vděčný za to, jaký život vedu.
Z toho vyplývá, že vás ke konci kariéry nic netlačí.
Štěpánek: Je to tak.Volf: Netlačí nás nic, na druhou stranu bych chtěl odejít s nějakým slušným výsledkem a vyhnout se přežívání...
