Článek
Jak snáší profesionální snowboardista takovou zimu, jaká je teď? Ruší vám závody, tady na mistrovství světa se měnil program, nemůžete natáčet videa... Pocítíte to i na penězích?
Když jezdíte třináct sezón a jeden rok nesněží, nedá se nic dělat. Samozřejmě je to nepříjemné, ale mám dlouhodobé partnery, takže se to tolik neprojeví. Nejsem typ, co by dělal jeden rok reklamu na sýr, další na mlíko, třetí na kečup, a vychytával, kde mi dá kdo víc...
Užijete si víc boj na mistrovství světa, nebo ježdění s kamarády?
Obojí. Na závodech je dobré, že když tam má člověk kámoše, víc se vyhecuje. Tady jsem jel v kvalifikaci big airu proti Finovi, se kterým jsem předtím tři týdny bydlel na Novém Zélandu a točili jsme snowboardové DVD. Je to skvělý týpek, nahoře jsme pokecali, on mě pak o kousek přeskočil, ale nebyl jsem naštvaný, i když on mi říkal, že jsem měl dostat víc bodů.
Sport jako fotbal byste asi nemohl dělat...
Já ho hrál! Od šesti do dvanácti a hodně mě to bavilo. Ale na vrcholové úrovni je to asi jiné. Já třeba ligu vůbec nesleduju, ani moc nevím, kdo tam je. Když je mistrovství světa, tak na něj kouknu, i fandím, ale tak v klidu.
Lyžujete?
Vůbec, nestál jsem na tom od lyžáku na gymplu.
Nebaví vás to?
Zatím mne to neláká. Ale mám kámoše, kteří dělají freestylové lyžování, skáčou pozadu, dělají čtyřicet metrů dlouhé skoky, to jsou kluci jako my. Normální, v pohodě.
Takže to není tak, že by vám lyže přišly moc usedlé?
Vůbec ne! To je problém, že když člověk necestuje, pak asi může mít tyhle zastaralé názory, že jedni jsou lepší než druhý, handrkuje se jak na vesnici...
Velký poprask v lyžování způsobil Bode Miller, když líčil, jak jezdil závody v kocovině. Dovolil byste si to?
Zrovna Bodeho jsem potkal na olympiádě na jednom večírku. Je to pořádnej řízek, sympatickej. A já? Vzpomínám na svoje první závody, které jsem zajel dobře, v roce 1996 ve Špindlu. Tenkrát jsem přišel ve čtyři ráno z pařby a v devět se šlo jezdit. S kocovinou. A byl jsem druhý.
Ale asi to není univerzální recept na úspěch...
Někdy to sedne. Když je člověk přehnaně soustředěný, sám se znervózňuje. Jakmile je člověk ve stresu, i svaly jsou v křeči.
Jaký je podle vás mezi lidmi nejrozšířenější snowboardový mýtus?
Asi to, že snowboardisté jsou lidi, kteří jsou rozjetí, všichni hodně pijou a kouří marihuanu.
Štve vás, když tohle slyšíte?
Já vím, že to tak není, takže neštve. Vím, že snowboarding je jeden z nejlepších sportů, protože není pevně svázaný nějakými pravidly a funkcionáři. I tady na mistrovství světa jsme kamarádi, nikdo nepřeje někomu, aby třeba spadl.
Když natáčíte videa na extrémně náročných svazích, jdete do rizika. Riskujete i v normálním životě?
Když se chcete někam posunout, musíte trochu riskovat. Ale musí to být podložené zkušenostmi, znalostmi a dovednostmi.
Změnil se snowboarding za dobu, co se mu věnujete?
Dělám ho od roku 1992, změnila se především úroveň toho sportu. To, co byla před sedmi lety jízda na vítězství, dneska nestačí ani na semifinále. Sport se i profesionalizuje, dříve to bylo víc o takovém kamarádském, punkovém dobrodružství. Jelo se někam autem, tam se přespalo, v lese se lopatama postavil nějaký skok a tam si každý zkoušel, co umí.
Chybí vám to?
Nechybí, takový je vývoj. Nejsem typ, který by vzpomínal, že něco bylo lepšího, než je.
Nemáte obavy, že se snowboarding vydá cestou sjezdového lyžování - bude se jezdit od závodu k závodu a ta přátelská atmosféra z něj zmizí?
Obavy jsem měl, byly takové snahy. Ale my jsme si řekli, že jezdit závody, kde je pořád jedna disciplína, nás nebaví. Tak vznikla série Ticket to ride, jakoby freestylový světový pohár, kde je pokaždé trochu jiná disciplína. Je to dělané tak, aby si jezdec dobře zajezdil a divák viděl dobrou show.
