Článek
Minulý týden jste vyrazila do Alp. I na běžky. Po dlouhé době a vůbec poprvé od chvíle, kdy jste v čele pořadatelů šampionátu v Liberci nahradila Romana Kumpošta. Nezalitovala jste ve vám dobře známých končinách v Ramsau, že jste ze sportovního kolotoče příprav už pryč?
Bylo to nádherné, když jsem z únavy měla kruhy pod očima. Ale vrátit bych to už nechtěla, i když při setkání s trenéry večer jsem jim záviděla jejich starosti. Byl to jednoduchý život.
Jak jste si zalyžovala?
Špatně. Šla na mě nemoc. Ale svezla jsem se.
Blíží se začátek Světového poháru. Jak byste dopadla?
Špatně. Objela bych nějaký lehčí laufík, v těžkém terénu by to bylo horší. Patnáct kilometrů v příjemném tempu není problém, ale chybí mi to, co dělí sportovce od medailisty. Čtyřicet procent výkonnosti ztratíte rychle. Za dva měsíce by se to dalo dohnat. Trenér Pavlata hodně tlačil, abych pomohla štafetě, ale nechci. Váhu mám pořád závodní, ale cítím, že odchází svalová hmota. I špíček je na břiše.
Běhající prezidentkou organizačního výboru tedy nebudete?
To bych musela mít podstatně méně práce.
Dá se říci, že jste manažerkou učící se za pochodu?
V něčem určitě. V práci jsem poznávala nové věci, ale mimořádný byl tlak kolem.
Udělala jste nějakou chybu?
Fatální ne. Nepovedlo se ale nastolit pozitivnější vnímání mistrovství. Je to akce, která nemá u nás obdoby. Ale je braná jako spor, teď už jen malicherný.
Čekala jste tak negativní reakce na výměnu postů?
Extrémní reakce přišly jen od lidí ze skupiny, která skončila a snaží se dál mastit schody. Narostla mi ale hroší kůže.
Atakoval vás bulvár…
Intenzita mě překvapila.
Soukromí dál nehodláte otevírat?
Ne. Ale je to neuvěřitelná škola. Pohybuju se v prostředí, kde se tohle nečte. Ale když zajdu do hospody, chtějí to se mnou občas lidé rozebírat.
Takže na Zadově už mezi své fandy nechodíte?
Ne že bych nechodila a nechtěla. Ale když na víkend vyrazím z Prahy na Šumavu, jsem radši sama s Luckou. Když kámoška zavolá, ať se jdeme projet na kole, taky radši vyrazím sama. Čistím si hlavu.
Dříve jste jezdila hledat sílu na místo zvané U Matesa. Co vás teď zvedne?
K Matesovi vede jen rozbahněná cesta, následek vichřice... Já teď ale beru sílu ze své holčičky. Lucka se chová pořád stejně. Je jí jedno, jestli mám starosti. Mám sílu bojovat i za ostatní, kteří pomáhají. Třeba Honza Hlaváček.
Než začal spolupracovat s vaším týmem, odešel z místa elitního policisty, protože se objevil na jistých seznamech…
Počítala jsem s výpady, ale prověřovali jsme to až u Langra (ministr vnitra – pozn. aut.). Tenhle případ je sporný. Honza je odborník. Zná lyžování z Nového Města. Uráží ho, když mu někdo říká, že je estébák. I mě. A navíc pro tuhle práci lustrační osvědčení nepotřebuje.
Nakolik vás zaskočil odchod ministryně Kuchtové, která se za vás stavěla?
Byla bych ráda, kdyby vydržela, ale zůstali jiní. Pracovně se to mistrovství nedotklo. Osobně mě to ale mrzí. Dlužím jí. Volala, ať vydržím, cítí za mě odpovědnost. Nemusí mít strach, dotáhnu to.
Jaké zažíváte reakce v Liberci?
Na ulici pořád takové to: Jé, Katka. To mě uklidňuje. Tváří v tvář nic negativního.
Nebudete žít v Liberci?
Mám hodně práce i v Praze, takže zatím ne. Do Liberce to není tak daleko.
Kolik najezdíte za měsíc?
Vyjdu s limitem 15 000 korun na kartě. Na mercedesu, který jsem dostala od sponzora na jaře, je najeto přes 30 000 kilometrů.
Josef Jindra (manažer a partner lyžařky – ponz. aut.) se kolem jednání o výměně v Liberci pohyboval. Pak jste slíbila, že se při šampionátu angažovat nijak nebude. Jak je to teď?
Samozřejmě se s ním radím. Ale v dění kolem mistrovství nefiguruje Kentaura ani žádná další s ním spojená firma. Ale jsme lehce zranitelní. Kvalitních firem, na které se v souvislosti s šampionátem obracíme a kde nikoho neznáme, je málo.
Mluvila jste o rozšíření rodiny…
Počítám s tím. Ale bude to bude mít asi tak roční zpoždění.
