Článek
Povedlo se mu to na domácím můstku na Ještědu. „O to větší mám radost. Měl jsem tady spolužáky, přítelkyni, otce i babičku – těm všem jsem se mohl předvést,“ líčil po životní bitvě a 17. místě mezi elitou šestadvacetiletý lyžař.
Dlouhé minuty si jako momentálně vedoucí závodník užíval pózování, když se mu náramně povedl druhý skok. „Radši bych tam stál v jiné pozici, kdyby nahoře čekali třeba už jen tři skokani,“ zasnil se, ale i tak si vychutnával chvíle, jaké dosud nezažil.
Léta se pral o místo v Dukle, v reprezentaci. Často marně. „Po minulé zimě jsem chtěl končit. Už podruhé. Podobně jako před minulou olympiádou, tehdy z toho nakonec pro mě byla nejlepší sezóna,“ ohlížel se.
Má být inženýrem
Po závodě šel děkovat slovinskému kouči reprezentačního B-týmu Matjaži Županovi. „Hodně jsem s ním probíral, co a jak dál. Pomohl mi a nakonec jsem do toho zase šel,“ líčil.
Nezabalil to, uchýlil se opět i ke studiu na liberecké univerzitě. Má být inženýrem. A doufá, že i aktérem mistrovství světa. „Studuju a docela si užívám život,“ netajil spokojenost.
Nepostavil si malý cíl. „Nechci bojovat jen o místo v družstvu, ale o co nejvyšší pozice na šampionátu,“ pravil a přijal i vytoužený cíl celého týmu. „Medaile! I náš fyzioterapeut vidí jako své poslání dostat nás k ní.“