Článek
Ale nevyšlo to tak docela. I když kýženého triumfu v seriálu se dočkala v týmové soutěži letošního finále v Ga-Pa. „Splnil se mi sen, i Rakušani koukali, Beni Raich gratuloval, slyšela jsem na stupních naši hymnu. Ale ještě to není můj úplný konec s lyžemi, občas se svezu. Možná i za rok při mistrovství světa při týmové soutěži,“ přemítá osmadvacetiletá lyžařka.
I bez velké přípravy se jí v bitvě družstev zadařilo. A ve Špindlu minulý týden přidala do sbírky další prvenství – z domácího mistrovství. „Od chvíle, kdy bylo jasné, že nepojedu na olympiádu, jsem netrénovala,“ tvrdí partnerka asistenta kouče libereckých hokejistů Filipa Pešána.
Hlas pro tyto dny ztratila při play-off. „Moc fandím,“ omlouvá chrapot věčně dobře naladěná závodnice svůdného zevnějšku. I na odvážnější fotografie došlo během kariéry, v níž však asi docela nevyužila lyžařský talent.
Už v šestnácti se dostala na olympiádu v Naganu. Brala medaile z juniorských akcí. Porazila i pozdější hvězdy – Kosteličovou, Rieschovou či Vonnovou. „Já jsem pak zůstala vzadu.“ Neprorazila, na MS dospělých skončila nejlépe 17. v kombinaci a na OH byla nanejvýš patnáctá. „Asi jsem měla na víc,“ vrací se k tažení lyžařským světem s otcem a trenérem Ivanem Hrstkou.
Proč nedosáhli výš? „Neměli jsme zkušenosti, vedení. To je české lyžování. Kolem sebe jsem neměla lidi a tým, to teď třeba kluci mají.“ A co Záhrobská? „Těžila z přípravy s bráchou. To platilo i o Kosteličové. Sparing a porovnávání, to je nutnost.“
Uškodilo jí i zranění ramene. Nyní hodlá dokončit studium, bude mít aprobaci na trenérství. „V Liberci chci vést děti, tedy ne svoje. Ty ještě neplánujeme. Ale ráda bych to dělala tak, aby je to bavilo,“ říká.
