Rubriky:

Lyže a snowboard

Pamětník Janda: Sny ještě mám. Infarktu se nebojím

23. listopadu 2010 10:40

Patnáctá sezóna ve Světovém poháru je před Jakubem Jandou, je lyžařským pamětníkem. „Že jsem starý, slýchám už od svých třiadvaceti,“ nedělá si z toho hlavu dvaatřicetiletý skokan.

 

Jan Handrejch, Právo

Seriál vám začíná o víkendu ve finském Kuusamu, kde jste před pěti lety poprvé vyhrál, ale na sněhu jste před touhle sezónou vůbec netrénovali. Co očekáváte?

Bylo by pěkné vítězství zopakovat. Před těmi pěti lety to bylo podobné, bez velké přípravy na sněhu. Nemám s tím problém.

Rakušané se před závody dokonce vyrazili potápět do tepla, jiní už ale týdny létají na sněhu...

Poláci mají přes sto skoků, ale my jsme byli na ledové stopě, což je podobné. Ve středu si skočíme v tréninku a uvidíme. No a Rakušani? Ti využili finanční síly svazu. Taky by se mi to líbilo.

Před pár lety byste ve svém současném věku byl v seriálu nejstarší...

No jo, musím si přidávat, abych stačil. Ale nějací starší tam teď ještě budou: Schmitt i další.

Jak se vše kolem skoků změnilo za patnáct let..

Hodně. Je to skoro půl mého života. Hlavně to víc bolí. Ale jak se říká: kdo nic ráno necítí, je mrtvý. A já o zádech vím třeba celou noc.

V čem je ještě Jakub Janda jiný?

Býval jsem dětinský. Byl bych asi jinde, kdybych se ubíral dřív tím směrem jako teď. Jenže to je vývoj, tím si každý musí projít.

Byli tací, kteří vás na můstku předělávali...

Já už se v tomhle nezměním. Pokoušel se o to Rakušan Ritchie Schallert, ale svého se držím. I v tréninku. Dávám pořád víc síly, víc dynamiky.

A co vybavení?

Hlavně s kombinézami je to jinak. Dříve vše bylo jen pro Němce a Rakušany, ostatní čekali, co zbude. Dnes je více firem, větší konkurence, která je umí vyrobit.

Za ta léta jste se určitě také ve skokanském světě naučil něco i ošvindlovat?

Ošulit se něco snaží všichni. Ale že bych si třeba stahoval kombinézu v rozkroku, jak to někteří dělají, to ne. Nesedí mi to.

Zažil jste v kariéře i změnu, kdy se od klasiky přecházelo k véčku...

To bylo ve starších žácích.

Mohl byste ještě vůbec skákat postaru s lyžemi u sebe?

To je asi neproveditelné. Do véčka mám nohy pořád: když skáču při volejbale, nebo když dělám šipku do vody. Dokonce se mi smáli i při seskoku padákem, že mám přitažené kotníky a véčko.

Máte ještě nesplněné sportovní sny?

Ve formuli jedna se už asi nesvezu, ale nějaké mám.

Třeba i o zlatu z olympiády?

Ta v Soči je daleko.

A co Mnichov, nebo případně jiné dějiště her v roce 2018?

Třeba v Koreji by to mohlo být, tam jsem ještě nebyl. Ale to mi bude devětatřicet...

Pořád cítíte před sezónou i nervozitu?

Samozřejmě. Jsou tři dny před tréninkem a bere mě to. Je to pořád adrenalin.

Nemáte strach, že vás může přiblížit k infarktu?

V rodu nic takového nemáme. Toho se nebojím.

Kdo je pro změnu největší flegmatik ve skokanském poli?

Asi Fin Olli. Ale nevím, jestli je to vypitým mozkem, nebo je takový opravdu.

Co se změnilo, když jste před touhle sezónou do plánů musel zahrnout synka Olivera?

Na soustředění si jezdím odpočinout. Když se vzbudím v sedm, říkám si, že jsem spal nějak dlouho. Teď ale rodinu dlouho nevidím. Manželka odjela za tchyní, dlouhodobě žije v Anglii.

Chcete skákat, dokud vás podrží Dukla, ale tušíte, co budete dělat až skončíte?

Nejlepší by samozřejmě byla politika (smích). Ale nevím. Dělal už jsem všechno možné. Závozníka, zedníka, než jsem se mohl věnovat skokům profesionálně.

Václav Procházka, Právo

Zrušit


Časová osa: Lyže a snowboard

Filtr článků - Lyže a snowboard