Článek
Jak se necelý týden po zákroku cítíte?Hned po operaci jsem se cítila až nečekaně velmi dobře. Samozřejmě ne tak, abych vyskočila a začala hned běhat, byla jsem hodně slabá. Ale teď už začínáme chodit na procházky, spoustu věcí zvládám sama. Neuvěřitelně rychle se můj stav zlepšuje, cítím velké pokroky.
Jak vypadají vaše dny v nemocnici?Samozřejmě se těším domů, je tady nuda, člověka pořád nutí ležet, i při jídle. Už dlouho nebudu chtít jíst v posteli, ale pokaždé u jídelního stolu (úsměv). Jinak mám úžasné lidi, kteří mě sem chodí rozptýlit, povídáme si, hrajeme scrabble, pustíme si televizi, film. Pak si čtu.
Co máte rozečteno?Teď knihu Zázraky se dějí před snídaní od Osha, což je můj oblíbený autor. A na odlehčení jsem dostala knihu Sodoma Gomora od Jarky Kovaříkové. Máma mi zase přinesla detektivku od Agathy Christie, do toho si pouštím komedie, které už jsem viděla stokrát, ale ráda je vidím znova. Hlavně klasiku, třeba Jak dostat tatínka do polepšovny a Jak vytrhnout velrybě stoličku.
Už je vám do smíchu?To už celkem dlouho, prý jsem se smála, i když mě budili z umělého spánku a od té doby jsem vysmátá. (úsměv) První tři čtyři dny po probuzení byly nejtěžší, moc si toho nepamatuju, ale když mě převezli sem (do Vojenské nemocnice), už to bylo lepší, začala jsem i víc číst, koukat na filmy. A po operaci se mi ulevilo, každý den cítím ohromný pokrok.
Nejhorší tedy byly dny, kdy jste na operaci hlavy čekala?Od začátku jsem od doktorů věděla, že se tam něco našlo, ale není to tak velký zákrok. Není to zhoubné, ale musíme to vyndat, protože riziko, že by to tlačilo na oční nervy, bylo vysoké. Já neměla strach, měla jsem podporu od nejbližšího okolí, jen jsem to chtěla mít za sebou. Celková narkóza není nic příjemného, ale dopadlo to velmi dobře.
Vybavíte si probuzení z umělého spánku? Zdálo se vám něco?Zdálo se mi toho hodně, spíš to ale bylo blouznění. Když mě probouzeli a ptali se, co je za měsíc, říkal jsem, že červen, ale už byl červenec. Chvilku trvalo, než jsem se zorientovala, co se děje, nebylo to příjemné.
Dostávala jste spoustu vzkazů a vyjádření podpory, hodně vám pomáhaly?Vzkazy jsem dostávala od lidí, kteří za mnou chodili. Když jsem začala trochu vnímat, dívala jsem se i na internet, ta vlna byla neuvěřitelná. Od normálních lidí i od sportovců, z Rakouska mi přišly krásné vzkazy. Dodalo mi to neskutečnou energii, ke všem mailům se dostanu a odpovím, až budu doma a ještě silnější.
Na co se nejvíc těšíte, až opustíte nemocnici?Hlavně domů. To je můj svět, kam se zavřu, s přítelem si dáme večeři u jídelního stolu. A taky na své dva chlupaté mazlíčky, kočky Balú a Mauglího. A až si sednu na koně.
A na přenosy z londýnské olympiády?Na ty strašně moc! Lituju, že olympiáda nezačala o čtrnáct dnů dřív, to bych mohla celé dny koukat. Ale budu mít i doma klidový režim, tak si letos olympiádu užiju, budu fandit českým sportovcům. Budu sledovat hlavně atletiku, tam se pořád něco děje, máme spoustu želízek, stejně jako ve veslování, při tenise. Všechno jsou zajímavé sporty, všem moc držím palce.
Už vyhlížíte den, kdy budete opět moct začít sportovat?Doufám, že co nejdřív. Musím být velmi trpělivá a opatrná, nic neuspěchat. Ono ani není kam spěchat. Budu začínat krátkými lehkými procházkami, když se pak dostanu na kolo, tak určitě nepůjde hned o tréninky.
