Článek
Nájezd, skok, dopad… dojezd. Netleskají mu davy, jak býval zvyklý. Rozepne vázání, vyhrne nohavice, hodí lyže na ramena a vzhůru k lanovce. Podruhé, potřetí, počtvrté… Pak se na věži střídá s místními žáčky. Za hodinu stihne šest skoků.
„To stačí,“ mávne na něj rukou muž v černých oteplovačkách a bundě. Poplácá ho po rameni, pustí mu kameru a pak cosi krátce zašeptá do ucha. „OK, Ritchie,“ kývne skokan. Známý rakouský trenér Richard Schallert, pod jehož vedením před lety vlétnul do elitní světové společnosti, se spokojeně usměje.
„Nečekám úplně odlišný pohled, ale že se něco změní. A ukáže se pak časem. Začali jsme pracovat na jiných věcech, nebude to ze skoku na skok. Ale už první den jsem měl ze skoků lepší pocit, jen jsem se necítil tak stabilní,“ vypráví Roman Koudelka.
Využívá saunu i vířivku
Po dohodě s reprezentačním trenérem Jiroutkem opustil tým a vynechal poslední předvánoční závody světového poháru v Engelbergu. Namísto toho sedl do svého automobilu alfa romeo a z Lomnice nad Popelkou zamířil do Seefeldu. Tady se sám ubytoval v poloprázdném hotelu na náměstí a pustil se do práce.
„Podmínky jsou tu ideální, v hotelu mám saunu a vířivku. Užiju si klid, surfuju na internetu, nebo si pouštím filmy. Ale je to někdy zdlouhavé. Ritchie mi řekl: Musíš být jako kočka, celý den odpočívat a večer chytit myš. Dělám kočku a odpočívám.“ „Myši“ chytá na můstku. „Tam je to taky výborný. Hodně jsem se těšil na skákání po třech dnech nasuchu, už jsem byl nervozní. Teď jsem se uspokojil. Jen bylo těžký odhadnout, odkud poprvé jet. Skákal jsem tady naposled před rokem,“ pohlédne k věži. „Zvolil jsem tu nejnižší lavičku a ukázala se jako dobrá.“
Když poprvé vstoupil od šatny, místní trenér žáčků si uctivě dovolil, zda se jeho svěřenci mohou převlékat vedle něho.
Chybí uvolněnost
Koudelka trpělivě pracuje s každým detailem, tak jak skokanská "branže" vyžaduje. „Vzal jsem si starý boty a nový lyže, tak jsem se soustředil na sžití s těmi věcmi a to povedlo. Pak se pracuje na nájezdu.“
Jak vnímá trenérovy připomínky k postavení, které si v poslední době sám neuvědomoval? „Nenatáčeli jsme se letos zezadu. Když jsem se tady na kameře viděl poprvé, hned jsem si všimnul. Jak sedím nakřivo, mám váhu na pravý noze, nemůžu využít sto procent síly a nemůže v tom být uvolněnost. Po sto nebo sto padesáti skocích už to máš vžitý, nezaregistruješ to.“
Pak jako by se probudila Šípková Růženka. „Když mi to Ritchie řekl, zkusil jsem to a přišlo, že mám osmdesát procent váhy na levé noze. Přitom na kameře jsem viděl, že sedím rovně. Na tom je třeba pracovat. Pak se to dá skloubit s hranou a letovou fází.“
Na blížící se vánoční svátky vůbec nemyslí. „Odsouvám je, jsou daleko. Nemám ani jeden dárek. V sobotu si udělám výlet a nakoupím, co uvidím,“ usměje se. Sám za sebe by si klidně pár dní počkal – na bodový dárek z úvodního podniku Turné čtyř můstků.
