Článek
Téměř po dvou letech jste jel minulou sobotu v italském Innichenu finále závodu Světového poháru. Bylo to velké povzbuzení?
Určitě, nejen výsledek, ale i způsob, jakým jsem jezdil. Celé léto jsem makal s ještě větší energií než v minulých letech a tělo to vydrželo.
Před sezónou jste si chtěl sjednat respekt u mladých soupeřů. To se asi brzy povedlo.
Když jde s vámi někdo na start, je důležité, jak vás vnímá. Pokud vás bere jako jednoho z davu, je to blbý. Když jako někoho, s kým bude mít hodně práce, je to dobré.
Poslední roky už vás brali jako jednoho z davu?
Občas mi to vycházelo líp, občas hůř a speciálně ti mladí už nedohlédnou tak daleko do historie. Určitě mě nebrali tak, že v jízdách se mnou jedou jen o druhé místo. Teď se to mění, v posledních třech závodech jsem získal několik cenných skalpů a soupeři to vnímají.
Ale i když přijde do skikrosu někdo nový, asi ví, s kým má ve vašem případě tu čest.
Ne vždy. Letos přišel jeden nový Ital a namluvili mu, že můj servisman jsem já. Ten servisman si dal před závodem pivo, netrénoval, jen nám zvedal branku a Ital pořád chodil a říkal si, že to není možný. Oni ho pořád hecovali: „Počkej, až ho uvidíš na startu.“ Asi měsíc v tom žil. (úsměv)
Zvýšila se rok před olympiádou v Soči kvalita konkurence?
Zhušťuje se to. Vloni mohlo vyhrát třicet lidí, teď jich je čtyřicet. Když jsme začínali, bylo nás tak deset. Ale to je vývoj.
Změnilo se něco v bezpečnosti závodů po loňské tragické smrti Kanaďana Zoricice?
Organizátoři dávají větší pozor, aby nevznikaly nebezpečné situace. Jinak se jezdí stejně.
V březnu vám bude 39 let, mění se u vás se s věkem vnímaní nebezpečných momentů?
Asi ne. Jen mi vadí, když dcera Lucinka jezdí z kopce jako blázen. (úsměv)
