Příběhy z Liberce: Česká naděje z běžecké stopy vzhlíží ke studiu architektury

„Jsem spokojená. Bylo to hodně těžký, protáhli nám trať na 1,3 km, a s čerstvým sněhem se to zpomalilo. Postup na lucky losera (nejlepší z rozjížděk časem, pozn. red.) už byl ze třetího místa rozjížďky asi dost daleko, to už mi nedalo," říkala pohledná blondýna.

Na posledním šampionátu v Turecku byla 31., před dvěma lety na evropské olympiádě mládeže EYOF taky v Liberci jedenáctá. „Tohle je ale nejcennější výsledek," říká její trenér Václav Haman z ČS Ski Jilemnice. „Má vyrovnané oba styly. Není to jen sprinterka, může tady zajet i na pětce," věří ji.

„Já se víc cítím na skejtu, na klasiku potřebuju tvrdé podmínky. Mikrokontakty úplně nesnáším," dodává sama lyžařka.

Narodila se v Hradci Králové, ale na běžkách začala v páté třídě už v krkonošském podhůří u trenéra Aleše Suka. „Měli jsme dobrou partu, trénovala s námi Iva Janečková, to byla motivace. Začaly se objevovat nějaké výsledky. Poprvé jsme se potkaly pořádně se světem až v Liberci na EYOFu."

Ač ji táta popichuje, že by mohla ještě kilo dvě shodit, už v létě zhubla o čtyři. A lyžařský výběh na Žalý zlepšila o čtyři minuty, vyhrála i juniorské mistrovství na kolečkových lyžích. V týdnu odtrénuje až patnáct hodin, třikrát dvě fáze, většinou na Horních Mísečkách. I když otec Roman, stavební inženýr, bývalý orientační běžec a taky lyžař, se teď po večerech stará o tratě doma ve Vrchlabí.

Ostatně sportovní geny získala i od dědy Jaroslava, bývalého československého rekordmana ve vrhu kladivem a později novináře v deníku Sport. Ve Vesci nemohl chybět. Poprvé navštívil lyžařské závody a jeho hurónský řev se rozléhal po okolních stráních.

Obdivovala slovinskou lyžařku Petru Majdičovou, jak ničila soupeřky ve sprintech. Ale její plakáty si po zdech nelepila."tak zažraná nejsem," uklidňuje. Přesto kromě lyžování už moc jiného nestíhá. Na otázku Kluci? se usměje: „Dobrý..." a zůstane tajemná.

Dobře ví, že prožívá veledůležitý rok. Poslední rok v juniorské kategorii a taky maturita na sportovním gymnáziu. Co bude dál? „Uvidíme, rozhodnu se na jaře podle školy. Nejradši bych se vydala na architekturu. A pak jaké budou podmínky, běžecké lyžování se u nás dělá pořádně moc těžko."

Její kouč Haman ji povzbuzuje. „Měla by dostat šanci. Měla by to zkusit, má tu povahu. Za tři čtyři roky by mohla něco jezdit." Vždyť i její předchůdkyně Karolína Grohová, která mezi juniory tak vysoko nedosáhla, už bodovala ve světovém poháru a usiluje o dospělé mistrovství světa.

Jak daleko má k elitním ženám, aspoň v Česku? „Zatím se přímo neporovnáme. S juniorkami na světové úrovni to jde tak tak někdy. Ve sprintu líp, jsem silovější a výbušnější, a taky to ještě vydržím," uvažuje Lucie Charvátová.

Šestnáctiletý bratr v létě přesedlal z lyží (sjezdovek) na kolo (cyklokrosové). „Mě začala v Livignu bavit silnička," přiznává mezi běžci oblíbený a často úspěšný doplněk. Přestup však zatím nehrozí, ještě pořád lyžuje. Ve středu ji přece čeká pětka, v pátek skiatlon a v neděli štafeta na juniorském mistrovství světa.